Když přijde na návštěvu tma

Dotýkám se tě jako plátna, do kterého kreslím příběh. Ale ... Umím snad malovat? Prsty roztírám barvu slov do kůže tvých zad. Šeptám jejich obrysy pod klenbou tvého snu. A já vím, že nesníš o mně. Vím, že tvá slova utíkají pryč.

A tak mlčky sedím a dívám se. Čtu tvůj příběh. Tvá slova. Začátek, prostředek, ale nevím jestli chci čekat až do konce, který jsi ještě nenapsal.

Sedím dál na skleničce od vína. Sedím na tvých hodinkách. Sedím na tvé tetované paži... Sedím v dece i v polštáři. Jsem myšlenka prázdnoty i tma smutku. Jsem tam... Když usínáš. Když nespíš. Když na hvězdy se díváš. Objímám tě. Jen já ve své nahotě.

Rozprostírám své tělo pod tebe. Usínáš v mém klínu. Opojná vůně fyzična už ve tvém nose vyvanula. Cítíš jen sůl a písek... Nic živého. Žádnou vůni rozvolněnou teplem dvou propojených těl. Jen ležíš. Nevíš o mně. Nemyslíš na mě. Už dávno. A přesto...

Skláním se nad tvým snem. A kreslím příběh do tvého spánku. Příběh naděje? Lásky? Ne. Příběh dvou propojených těl. Toužících po sobě. Chybíš mi. A ty to víš. Víš, že chybíš mé podstatě světa noci.

Chladný dotek rána probudí tě. Já v koutě sedím... V posledním zbytku tmy. Přivíráš zrak. Díváš se jak mizím. Váháš. Máš se dotknout? Uchopit mě?

Tvé prsty však uchopí jen přelud ranního slunce. Jsem pryč než se rozední.