Kavárna u buchtičky

V malém, starobylém městečku pod horami měli malé náměstíčko s radnicí, morovým sloupem a na rožku veliký kostel se zvonem, jehož srdce odbíjelo už stovky let na čas krásným tónem. Náměstíčko tvořilo seskupení stařičkých měšťanských domů, ve kterých jste našli pekaře, hodináře, květinářku, keramičku, kamnáře, knihkupkyni nebo . . . malou kavárničku, která se jmenovala U buchtičky.

Kavárnička na první pohled nebyla nijak zvláštní. Malé kulaté stolečky pro jednoho s židličkami z ohýbaného dřeva. Několik jednoduchých boxů pro ty, co chtěli mít alespoň zdánlivé soukromí. Piano v rožku. Pult s kávovarem a mlýnkem na kávová zrna. A vitrínka plná zákusků, koláčů a buchet. Těch, které daly oné kavárně jméno.

Našli jste tu tradiční i opravdu vybrané kousky. Od povidlových buchet, přes makové koláčky, hruškové frgály, švestkové koláče sypané mákem, přes rozpečená jablka v listové těstě, vafle s javorovým sirupem, lívance s našlehaným tvarohem a borůvkami, po sachry, ořechové dorty a kokosové rolády. Mnoho lidí sem chodilo na sladké snídaně.

Tereza - paní šéfová, co kavárničku vedla - tyhle dobroty z části pekla sama, z části je brala od pekaře vedle. Měli domluvu, že ten druh, co peče pro ni, nebude dávat na svůj pult. A dohoda fungovala dlouhá léta všem ke spokojenosti.

Do kavárničky chodilo mnoho stálých hostů. Někteří popíjeli kávu u novin a k tomu vidličkou odkrajovali ze sladkých kousků rozplývajících se jim na jazyku. Jiní sem chodili na ještě nesmělá rendezvous nad horkou čokoládou. A mnoho těch, co se tady seznámilo, se sem vracelo jako do přístavu plného vanilkové a skořicové vůně, obalené jemným závojem teplé kávy.

Do kavárny chodil jeden muž. V obleku, v zimě kabát. Perfektně upravený. Chodil tam vždy v pondělí ráno na kávu a občas si k ní dal i něco sladkého. Byl o něco starší, než Tereza. Hádala, že tak o deset let. Sledoval ji přes noviny, občas zapomněl svůj pohled o něco déle mimo sloupky písmen o ekonomice. A ona si toho pravidelně všimla. Neusmíval se. Býval vážný.

Jednou v pondělí ráno zůstalo jeho oblíbené místo prázdné. Tereza přemýšlela, jestli se něco nestalo. Nevynechal nikdy. Už druhý rok. Bylo to jako jejich dostaveníčko, kterým začínali spolu nadcházející týden

Utekl další den, dva. Najednou byl pátek večer. Deset minut před zavíračkou. Malý zvoneček připevněný nad dveře se rozezněl s otevírajícími se dveřmi. Tereza si akorát sundávala zástěru, kterou měla přes krátké, černé šaty, obepínající její boky a délkou sotva do půl stehen. Otočila se s tím, že už návštěvníka chtěla upozornit, že bude zavírat. Stál tam muž v obleku, kterého postrádala v pondělí ráno.

"Vím, že budete zavírat, ale mohla byste mi ještě udělat jednu kávu? Byl jsem odjetý služebně pryč a postrádal jsem svůj pondělní rituál."

Tereza se usmála. "Donesu Vám ho ke stolečku."

"Mohl bych si ho vypít tady u Vás?" a ukázal na jednu ze dvou dřevěných barových stoliček. A ona se opět jen usmála. Odložil si kabát i sako. Terezin zrak upoutaly knoflíčky v manžetách košile. Šedozelené, průhledné, broušené kameny v ocelové obroučce, ladící s barvou jeho očí.

Na mlýnku se zrnky kávy spustila mletí.

"Jakou kávu si dáte?"

"Poprosím tu největší do šálku, jakou umíte." odpověděl s pohledem upřeným na ni. Vnímala cosi nového v jeho pohledu, co tam dřív bylo jen v náznacích.

"Na cappuccino už je docela pozdě, udělám Vám horskou."

"Horskou?"

"Bude Vám chutnat." dodala s úsměvem a sebevědomě.

Vytáhla šálek, co byl do obou dlaní, ale ještě pořád šel držet prsty jedné ruky. Bílý, se zlatým lemem okolo hrany šálku i podšálku. Nebyl to běžný porcelán, do kterého dělávala kávu hostům. Z lednice vytáhla jesenku, kterou dala jako první asi v centimetrové vrstvě na dno. Pak asi stejná vrstva irské whiskey, kterou pomalu po stěně šálku přelila voňavou, horkou kávou. Až do plna. Se slovy, ať káva chutná, mu ji podala. Chytil ji přitom za ruku. Vteřina nebo dvě bylo ticho, ale pak jen řekl, že by si tu kávu rád vypil jinak. Zeptala se jak.

"Chtěl bych se u toho dívat na Váš klín Terezo."

Její tělo se zastavilo v pohybu. Nebyla si jistá, jestli dobře rozuměla.

"Ano, slyšela jste dobře. Chtěl bych, abych se při pití kávy mohl dívat na Váš klín."

Několikavteřinové ticho a její zaskočený pohled odkrajoval dalšími slovy jako by vidličkou odkrajoval z křehkého dortu.

"Byl bych rád, kdyby jste si sedla sem." a ukázal na místo na barovém pultu před sebou.

Tereza váhavě obešla pult a on jí pomohl na jeho vyvýšenou část. Seděla bez hnutí a dívala se mu do očí. On sledoval zase ty její. Vnímal vůni její kůže. Představoval si, jak si na prst namotává pramen jejích dlouhých, kaštanových vlasů. Pak vzal podšálek se šálkem s kávou.

"Rozkročte stehna Terezo. Prosím Vás o to." řekl s klidem, jako by si říkal o půlku chleba a pár rohlíků.

Dala stehna od sebe a pod lemem šatů se utvořil pohled, který tak toužil vidět. Její černé, krajkové kalhotky obtahovaly tvar jejího klínu. Napil se z kávy a šálek odložil mezi její stehna. Vychutnával si chuť kávy spojené s ostrým nádechem whiskey do lehce krémového nádechu jesenky. Ona zapřená o dlaně sleduje jeho tvář. On mlčky sedí a dívá se na ni celou. Opět se napije z kávy.

"Sundejte si kalhotky Terezo. Pro mě."

Ta vteřina, než udělala pohyb rukou, je nekonečně dlouhá. Pro něj. Nadzvedne jeden bok, vyhrne si šaty a přetáhne kalhotky z pasu dolů na stehno. Pak totéž udělá na druhé straně, až má kalhotky v půli stehen.

"To stačí, pokud dovolíte, já bych rád sám." a bere tenkou krajku mezi prsty. Stahuje je pomalu dolů přes kolena na lýtka, ke kotníkům, až je stáhl úplně dolů. Přivoněl si k nim. V jeho očích se odrazil pohled hladové šelmy na lovu.

Terezin dech se proměnil v mělký a rychlý, zatímco on se zase jen díval. Jí do očí, na její tvář, šíji. Nedíval se jí mezi stehna. Pro dokonalý pocit potřeboval vědomí, že ona se pro něj byla ochotná vzdát kalhotek. Vnímal tu horkou vůni touhy, která opanovala jeho čich. Toužil ji ochutnat. Ovládl se a . . .opět se napil kávy. Poslední doušek sladké smetany s kávou, který byl sladkou tečkou za onou návštěvou. Vytáhl peněženku. Na baru nechal bankovku s dotazem, zda na takovou kávu může přijít příští pátek znovu.

Tereza ještě stále sedící na baru s koleny od sebe jen přikývla.