Kamarádi tatínka

To si tak projíždím kontakty v jednom z mých kecálků v telefonu a hledám kontakt. Přemýšlím, jak ho mám uložený a spíš roluju prstem dolů, jestli mě netrkne třeba fotka. V mezičase si říkám: "Ale . . . tátův doktor tu má fotku." a jedu dál. Následuje "Tatův kolega z práce už taky má chytrý telefon a přešel sem a má tady fotku?". A tak si říkám, že na to, že jsou to oba týpci přes šedesát, nevypadají tak zle. 

Roluju dolů. Další fotka. Prvně mě napadne, že asi zase někdo od táty. Ne, je to kdysi dávno můj bývalý. Podívám se dobře, počítám a uvědomím si, že už taky není nejmladší. Roluju dál a fotka mojí dávné kamarádky z mládí. Stejná situace, podobný věk. Nějak mi naskočí takové to . . . Ještě že můj brácha se ve svých padesáti fotí ze zásady od krku po pás, aspoň kopec jeho bývalek může pořád říkat, že má pěknej pekáč buchet na ty roky. 

Stárneme všichni, ale každý to umíme jinak prodat. A proto pánové myslete u fotek na své bývalky. Možná občas si vzpomenou na ta pořádná ramena, pěkný bicáky, pevnej zadek a 190 na výšku rovného držení těla a nechtějí o tyhle vzpomínky přijít. Nechtějí si říkat, že je z Vás sice sympatický, štíhlý golfista před důchodem. Co možná šuká jako by to mělo být naposledy. Ale kdysi jste jezdili ve sporťáku, žrali maso a šukali jako by měl zítra nastat konec světa.