JorōGumo
A kdo že byla JorōGumo? Někdo o ní mluví jako o obřím pavoukovi, který se mění ve krásnou ženu svádějící muže. Když muže svede, zabalí ho do pavučiny, kterou utkala, otráví ho a nakonec ho povečeří. Jiná legenda praví, že jako žena oslovuje kolemjdoucí, aby jí podrželi její nemluvně. Pokud tak učiní, dítě se rozpadne na maličká pavoučí vajíčka, která se rozlétnou do všech stran.
Ale co když je to jen kletba? Co když za vznikem JorōGumo stojí příběh obyčejné mladé ženy?
Akari byla krásná dívka, žijící pod horou Fudži. Byla dcerou daimjóa Kófu. Což byl šlechtic spravující tuto krásnou provincii lesem porostlých hor a panenských jezer. Měla to štěstí, že se narodila do dobré rodiny, tudíž se jí dostalo vzdělání hodné jejímu postavení. Mimo jiné se naučila boji s naginatou (tyčovou zbraní s dlouhou čepelí) a kaiken (nůž, dýka), což bylo předpokladem, aby se mohla stát onna-bugeisha. Byla k tomuto údělu vedena od raného dětství a stát se ženskou samurajkou, bránící rodinnou čest, byla pro ni jediná budoucnost, kterou si uměla představit. Než . . .
Jednoho dne u jezera Sai, kde se odebrala na čas meditovat a zdokonalovat se v bojovém umění, potkala muže jménem Hiroto. Bylo brzké, ještě chladné ráno a Akari na břehu jezera cvičila lukostřelbu v pohybu s dlouhým lukem zvaným yumi. Byla dobrá, ale chtěla být nejlepší. A to i přes fakt, že krom vnitřních půtek šlechtických rodů, spravujících různé provincie na ostrovech, žádná válka neproběhla už několik desítek let. Akari věděla, že dobří bojovníci budou mít své místo ve světě vždy.
Hiroto byl mladý muž procházející se po břehu jezera. I on sem zavítal meditovat se svým mistrem. A stejně jako Akari patřil k tehdejší šlechtě. Byl o pár let starší než ona, ale pořád byl nesmírně dychtivý po vědění a poznávání. Akari ho slyšela přicházet dřív, než ji mohl uvidět. V tichu, které tu panovalo, to nebylo těžké. Ale bylo to velmi nezvyklé. Takto brzy ráno zde nechodíval nikdo. Ukryla se do vysoké trávy a vyčkávala, aby si prohlédla člověka, který ji vyrušil.
Sledovala jeho chůzi, držení těla a tiše se zasmála, když na oblázkovém břehu, ponořený do svých myšlenek, zakopl o trochu větší kámen, než byly ty ostatní. Hiroto její tichý smích uslyšel. Otočil se jejím směrem, ale nikoho neviděl. Akari se zatajeným dechem sledovala jeho hledající oči. Líbil se jí.
"Kdo by tu byl na takto odlehlém místě v tak časnou hodinu. Musel to být vítr." přesvědčoval sám sebe, když se vracel zpět do nóky na protější straně jezera Sai. Akari po jeho odchodu věnovala ještě zbytek ranního času meditaci.
Když se vrátila do nóky, ve které bydlela ona, překvapil ji její mistr, který za ní zavítal, aby jí představil jiného mistra. Oba mistři se znali dlouhé roky a byli přátelé, takže ji nepřekvapilo, když je po několik dalších dnů potkávala jak spolu rozmlouvají.
"Akari dnes přijde můj přítel i se svým žákem. I on zde rozvíjí své samurajské umění, jako ty. Uvítej ho prosím, jak se sluší na dámu tvého postavení. Jeho žák je vysoce postavený mladý muž."
To pro Akari znamenalo z neformálního oděvu přejít do kimona se široce uvázaným obi, které tak nerada nosila. Musela si přiznat, že z návštěvy neměla příliš radost. Rušilo to její čas vyhrazený pro cvičení a večerní meditaci. Ale přání svého mistra odmítnout nemohla. Tak se tedy stalo, že Akari oblékla skvostné šedé kimono s výšivkou jeřábů. Její služebná ji pomohla se dostrojit a vyčesat vlasy, do kterých dala ozdobný hřeben.
Když návštěva dorazila, překvapilo ji kdo že je tím mistrovým učedníkem. Byl to mladý muž od jezera. Večer plynul. Akari spíše poslouchala, než mluvila. Hirota seděl naproti ní a i on spíše mlčky naslouchal. Čas návštěvy se překlenul ke svému konci. Akari hosty nechala vyprovodit. Zatoužila se ponořit do vody jezera. Služebnou nepřekvapilo, že jak ji odstrojila, že se dívka převlékla do obyčejného černého kimona a zmizela ven. Nebylo to poprvé.
Už byla téměř tma. Akari se svlékla tedy do naha. Bosá opatrně kráčela po kamenech. Sotva se jejích kotníků dotkly první vlnky studené vody, zatančila její duše blahem. Ještě pár kroků, pak se konečně ponořila do vody celá. Chlad, který obejmul její tělo, byl jako příval nové energie. Netušila, že tentokrát se dívá Hirota, který se dovtípil kdo že se mu to smál před pár dny na břehu jezera. Poté, co je služebná vyprovodila, se rozloučil s mistrem a šel se chvíli posadit, jen aby poslouchal, jak voda tiše šeptá duet s večerním vánkem nad hladinou.
Prvně chtěl Akari upozornit na svou přítomnost, jenže než se nadechl, dívka se začala svlékat. Tentokrát to byl on, kdo se zatajeným dechem sledoval ji. Tušil, že bude mít krásnou siluetu. Netušil ale, že mu její krása zahalí i ty nejjasnější hvězdy vycházející zpoza hory Fudži. Seděl tam mlčky celý ten čas, dokud neodešla. Nenašel odvahu odejít. Její obraz měl pak před očima celou cestu do nóky a ani v noci se mu nedařilo usnout. Toužil se jí dotknout. Jeho tělo hořelo touhou pocítit horkost její kůže, pevnost boků i hebkost jemně krojených rtů, které ho provokovaly už při návštěvě. Usnout se mu nepodařilo.
Ráno nedočkavě spěchal k jezeru. Chtěl Akari vidět. Když ji konečně uviděl, zasáhl ho náhle stud, že ji předešlý večer sledoval ve chvíli, kdy se cítila v bezpečí. Narušil její soukromí. Zastavil své kroky. Chvíli ji sledoval, než se otočil a vydal se zpět.
Akari o něm věděla. Nyní i v noci. Uvědomila si jeho přítomnost až když se oblékala. Slyšela jeho dech stejně jako ucítila jeho vůni. Došlo jí, že je někde blízko. Ale bylo už pozdě cokoliv měnit na tom, že ji viděl nahou. Proto když ho uviděla ráno, jak se vrací na místo svého nečestného činu, rozhodla se, že bude i dál dělat jako by nic. Jenže se otočil a odešel.
"Musím se jí přiznat." stále si opakoval duchem nepřítomen celý den, aby ho v noci trýznila vidina jejího nahého těla. A tak se i další ráno vypravil za Akari. Jaké bylo jeho překvapení, když ji na břehu nenašel. Šel tedy zaklepat ne dveře její nóky. Nečekal, že mu otevře přímo Akari. Stála ve dveřích v černém kimonu, upravená a krásná ještě víc, než ten večer, kdy k ní zavítali s mistrem na návštěvu.
Pozvala ho do zahrady, kde mu nalila čaj. Hirota ze sebe neobratně vypravil co se stalo za nedorozumění tehdy u jezera. Akari se jen tiše zasmála. Stejně jako tenkrát poprvé u jezera. Chvíli si povídali, pak ho vyprovodila, protože očekávala příjezd svého otce.
"Hiroto jestli chceš, přijď večer k jezeru." jen tiše zašeptala do jeho odcházejících kroků. Ta slova ho zasáhla jako šíp z jejího luku. Na vteřinu se zastavil, kývl hlavou a odešel. Nedokázal by nic říct. Byl to moment, který mu vzal hlas.
Odpoledne se snažil vysílit cvičením s mistrem. Jeho tělo cítilo vysílení. Jeho duch ale přeskakoval hravě každou myšlenku. Se soumrakem přišel ten okamžik, kdy se vypravil na opačnou stranu jezera. Akari přišla s měsícem, který se vyhoupl na obsidiánové nebe. Černé vlasy měla rozpuštěné. Hirotovo srdce se rozbušilo jako by se za ní chtělo samo rozběhnout. Akari se ale na něj jen usmála a tak, jako ten večer, se jen svlékla a ponořila do vody.
Hiroto ji sledoval. Měsíční svit prostupoval tmu natolik, že si mohl krásnou Akari prohlédnout tak, jako by před ním stála nahá za denního světla. Její tělo bylo pevné, osvalené a přesto nijak neztratilo ani špetku ženského půvabu. Dlouhé nohy v chůzi připomínaly volavku. Kulatý zadek se klenul nad pevnými boky přecházejícími do útlého pasu. Její pevná prsa se zvedala s každým nádechem. A každý výdech ještě víc umocňovaly ztvrdlé bradavky. Netušil, že je to dílem chladnou vodou, ale i dílem vzrušení, které Akari cítila. Jejich večerní setkání zůstalo bez jediného slova.
Scházeli se tak několik dalších večerů. Hiroto ji sledoval jako překrásného tvora, který se chodí za měsíčního světla napít k vodě. Akari se pomaličku osmělovala a pokaždé zašla o kousek dál. Nejdřív jen prsty mnula své bradavky, nebo klouzala po mokré kůži svých stehen. Ale časem zašla dál. Občas odhalila pohled na svůj klín. Jindy se ho dotýkala s představou, že to on se dotýká jí. Hiroto po každém takovém setkání nemohl dlouho do noci spát. Žár spalující ho zevnitř sílil s touhou ji mít.
A tak se i on osmělil. Jednoho večera svlékl on své kimono dřív, než Akari přišla k jezeru. Plaval ve vodě akorát, když přicházela. I ona se svlékla a připlavala k němu. On doufal, že přece jen zůstane dál. Nezůstala. Položila své paže na jeho ramena, svá stehna přitiskla nad jeho boky a nehybně se jen dívala do jeho očí. Její tělo ho chtělo přijmout v sobě. Věděl to. Tentokrát už nezaváhal.
Jejich večerní setkávání pokračovala ještě několik týdnů. Než jednoho večera Akari nepřišla. Šel do zahrady její nóky, která byla prázdná a potemnělá. Hledal ji. Pak i další den. Ptal se. Až se konečně dostal k muži, co se o dům staral, když byl prázdný.
"Paní Akari odvezl její otec. Její výcvik skončil a tak ji odvezl zpět do Kófu."
Hiroto v tu chvíli myslel, že ho tíha skutečnosti rozdrtí. Jeho Akari byla pryč. V rodném domě svého otce. Rozhodl se jet za ní. Ale nebyl mu umožněn vstup. Jako nějakému žebrákovi. Hiroto nevěděl, že Akari nosí pod srdcem jeho dítě a byla ukryta proti své vůli před světem, aby nikdo nezjistil, že je v očekávání. Až večer ho vyhledala dívka, co Akari sloužila u jezera Sai. Vypověděla mu co se stalo. Hiroto chtěl odvést za Akari, ale dívka mu řekla, že ani ona sama se k ní nedostane. A kdyby pán věděl, že dívka zná pravdu, tak tajemství rodu mělo větší cenu, než její život.
Čas plynul. Akari byla uvězněna v zapovězeném koutu zahrady, kam nikdo nesměl krom jejího otce. Jejím domovem se stal prostý pavilon starého domu Mačija, kde žili její prarodiče, než její otec postavil dům nový, honosnější. Stráž tento kousek zahrady hlídala jako by tam byl skryt nejcennější klenot celého císařství. Když Akari porodila, otec jí dítě odnesl dřív, než se druhého rána probudila.
Krásná Akari ztrátu svého syna nikdy nepřekonala. Zůstala v zapovězeném pavilonu do konce svých dní a napůl šílená truchlila pro své dítě. Její nářek býval slyšet o jasných nocích až pod horou Fudži. Její služebná ji mnohokrát viděla, jak si povídá s pavouky, kteří předly sítě na stvolech uschlých trav a ptá se jich, jestli neviděli její děťátko tam venku za kamennou zdí, která dělila její svět od toho venku. Žádný ji však neodpověděl.