Pohanské pohádky - Jarní Vesna

Štíhlá plavovláska procházela kolem břehu jezera. Do prstů chytala větvičky břízy klanící se slunečním paprskům. Krásná Vesna si dnes šla pro své žezlo pro vládu nad svým kouskem roku. Její sestra Morana ji už čekala. Její část na kole roku právě dosáhla svého konce. Natahovala svou sněhově bílou ruku, aby se sestrou přivítala. Jen drobný dotek ledové kůže o kůži horkou jako oheň. Jen smutný úsměv jedné na druhou. Žezlo obalené ledem roztálo a obrašilo zelenými lístky a drobným okvětím. Morana vykročila rozvážně k horám jako těžký mrak poslední zimní bouře.

Zato Vesna se rozběhla do údolí jak zurčící potůček. Tančila po oblázcích a rozlévala jaro do krajiny okolo ní. Louky se zazelenaly. Stromy v sadech obalily bělostnými květy. Husté lesy probarvily listy zelených buků i mladé jehličí modřínů. A na skalách se zazlatil podběl. Vesna utíkala dál. Již zítra je první jarní den. Musí toho tolik stihnout.

Pod každým šlápnutím její drobné nožky vykvetly blatouchy a v korytu říčky vyletěly po zimním spánku květové víly. Nebývají větší než vážky a rády spávají právě v poupatech těchto květin. Vesna se s nimi pozdravila a pospíchala dál podél toku říčky.

Když doběhla se svítáním až do míst, kde se říčka vlévala do moře, konečně se zastavila. Její vlasy čechral mořský vánek a vzduch voněl solí. Svlékla si své šaty a skočila do mořských vln. Splývala s nimi jako by se zrodila z mořské pěny. Voda byla ještě studená, ale sluneční paprsky už prostupovaly do její kůže. Jen se tak nechala nadnášet vlnami, když zahlédla, že na břehu je jezdec na koni. Ten zastavil u jejích šatů a seskočil z koně, aby se na ně podíval. Ponořila se do vody a doufala, že odejde, ale muž stál, v rukách držel její oděv a rozhlížel se okolo sebe. Ač Vesna pod vodou vydržela déle než běžný člověk, nakonec i ona se musela vynořit a nadechnout. Muž tam stále stál a díval se jejím směrem. Neušel mu tedy pohled na její vynořující se nahé tělo.

Vesna byla bohyní jara jak se patří. Po zadek dlouhé, světlé vlasy, které se jindy rozbouřené obtáčely kolem její tváře a padaly přes ramena dolů, teď mokré kroutily po její kůži. Tělo měla pružné jako vrbový proutek. Oči plaché a krásné, jako má mladá laň. Na jezdce se dívala s nedůvěrou, ale beze strachu. 

"Polož ty šaty." řekla ne panovačně, ale přesto rozhodně. 

Muž ji pozoroval aniž by byl schopen slova. Jen se ohnul a šaty položil do písku. Vesna, stojící už jen po kotníky ve vodě, ho požádala, aby ustoupil a otočil se. A i toto její přání uposlechl. Ona se oblékla, ale na mokrém těle se její šaty jen nasákly zbylou vodou a její tělo bylo téměř jako by se ani neoblékla. Vesna se vydala písčitou pláží dál od muže. Jen se ohlédl přes rameno. Když uviděl dívku, jak mokrá a v mokrých šatech od něj odchází, zavolal na ni a odepínajíc svůj plášť se za ní rozešel. 

Vesna nechápala, proč k ní jde. Viděla jen muže v těžkém plášti, který sundává. Pod ním na zádech meč, tuniku s křížem a košili špinavou z dlouhé cesty. Když ji došel, přehodil přes její ramen onen plášť. Byl hodně těžký, ale teplý. Vesna sice nepociťovala zimu, ale to on netušil. Dívala se na něj svýma očima a on se v nich ztrácel. Bylo to poprvé, co něco dostala přímo od člověka. Pro ni nový pocit. Nepotřebovala to sice, ale jeho starostlivost jí byla příjemná. 

"Děkuji ti, ale ten plášť si vezmi. Nepotřebuji ho." usmála se na něj a podávajíc mu jej nazpět, se ho svou teplou rukou dotkla. Chtěla odejít. On ji ale za tu ruku uchopil. 

"Možná ho nepotřebuješ, ale kousek dál narazíš na lidi a  . . . tam ho potřebovat budeš. Takto tam nemůžeš jít."

Vesna se pousmála a šla dál. Když chtěla, uměla se proměnit v žabku nebo mladou břízku. Nemusela se bát lidí. Muž ji sledoval ještě chvíli. Pak se vrátil pro svého koně. Chvíli šel svou cestou, kterou původně jít chtěl, pak mu to ale nedalo a vrátil se k ústí řeky. Hledal stopy v písku, ale vypadalo to jako by se jen přesýpal písek zleva doprava. Nikde jediný naznak, že by tudy šla dívka. Rozmýšlel, ale nakonec se vydal proti proudu řeky. Něco ho vedlo. Intuice snad.

Šel den a noc a další den. Sledoval z poza stromů jarní slavnosti ve vesničkách, okolo kterých procházel. Sem tam našel dlouhý vlas. Sem tam kousek otisku malé nožky. Za další tři dny došel pod hory ke krásnému jezeru. Průzračná voda v něm zrcadlila každý sluneční paprsek i krásu sklánějících se bříz.  Rozdělal na břehu oheň, umyl se a jen v košili opřený o kmen stromu usnul s pohledem upřeným do jezera. 

Když tma rozprostřela svůj černomodravý závoj nad krajinou, tak se probudil. Kůň pokojně stál u něj a ve zbytcích ohořelého dřeva ještě poskakovaly poslední ohnivé tanečky. Shrnul je k sobě a rozfoukal. Pár jisker se rozlétlo k vodě a zasyčely, jako do ní dopadly. Sotva okamžik poté se rozvlnila hladina před jezdcem stála Vesna. Poznala ho. Chtěla mu původně vyčinit, že takto se nemůže chovat, že skoro popálil ryby, co u břehu měly noční pastvu, ale když pochopila, že ji vůbec nevnímá a jen se na ni mlčky dívá, zeptala se ho proč sem přišel a proč tak na ni kouká.

"Protože jsem tě chtěl najít. Jsi ještě krásnější, než jsi byla na pobřeží."

Vesna se jen usmála. Byla ze čtyř sester kruhu roku nejmladší a její krása dívky se snoubila s příslibem plodnosti. Muž ji toužil mít. Chtěl se jí dotýkat. Chtěl líbat její hebkou kůži. Toužil si přivonět k jejímu klínu. Ale mlčel. Neměl odvahu. Vesna ho svou rozpustila povahu začala provokovat. Obtančila ho ladnými krůčky. Připomínala mu volavku. Její štíhlé, dlouhé nohy, nesly její tělo jako by byla jen shlukem kapek vody oblečené do večerního vánku. V každém skoku vypadala jako by se její ruce proměnily v křídla a ona vzlétla, aby zase přistála do měkkého břehu jezera. Smála se. On uhranut její krásou jen seděl a cítil ono pnutí ve svých slabinách, na které dívka čas od času upřela svůj zrak.

Sledoval, jak lem jejích šatů se nadnáší, aby zas a znovu dopadl na siluetu jejích stehen Jak se její prsa pohupují s každým pohnutím jejího pasu. Její bradavky občas vykoukly z výstřihu, aby v něm zase zmizely. Vesna jen tiše broukala jemným hláskem melodii a její tvář se rděla jemným, nachem. Snad zadýcháním? Nebo že by lehký stud opájel její mysl? Muž přemýšlel jak jen mu to situace dovolila. Porazil v bitvách mnoho nepřátel, ale dívku porazit pod sebe se neodvažoval. 

Noc pokročila a vysoko nad hlavami se rozsypaly jasné hvězdy. Vesna se odvážila. Položila se k nohám muže a opírajíc se o něj řekla:

"Chceš-li mě mít, můžeš. Ale bude to jen dnes. Jen tuto noc. Ale dáš mi to, oč si za svítání řeknu."

Muž váhal. Ale nakonec chtíč převládl a on souhlasil. Dívka se podívala do jeho očí. Výraz měla nevinný a přesto plný chtíče po poznání. Svlékla jeho košili. Zůstal sedět před ní úplně nahý se ztopořeným mužstvím. Rozhodl se. Nechá ji zatím, ať si sama hledá rozkoš, neb tušil, že ji ještě nepoznala. A dívka neváhala. Prsty hladila jeho ve vousech ukrytou čelist, silná ramena, chlupatou hruď, hrubé ruce. Každou jizvu konečkem prstu pohladila. On byl jako v horečkách. Omámený její krásou a toužící  po spojení s ní. Přesto se držel. Nechal ji, až poznává jeho tělo. Došla k jeho slabinám. To už vzal do své velké dlaně její drobnou ručku a ukázal jí, jak ho má uchopit a jak po něm přejet, aby ten dotek byl ještě příjemnější. Vesna to pochopila rychle a pohyb ruky několikrát zopakovala. Muž zasténal. Jeho ovládání se začalo brát za své. A když dívka svým jazykem obkroužila cestičku na šíji muže, zatímco jeho pyj stiskla v ruce, chybělo vskutku málo, aby muž neexplodoval. 

Uchopil její drobné tělo a položil ji pod sebe. Chtěl udělat to, po čem toužil už několik dní. To, kvůli čemu se plahočil takovou dálku. Vyhrnul její šaty od boků až nad prsa. Jemně roztáhl její stehna a svou vousy zarostlou tvář vnořil do jejího klína. Přisál se do něj hladově a sál její nektar jako by by to byla studna se živou vodou. Držel její zadek, který se tak akorát vešel na jeho dlaně a narážel si ji na svůj jazyk. Dívka poznávala rozkoš ženství a on byl tím, kdo jí chtěl této rozkoše dát tolik, kolik by jen dívka dokázala vstřebat. Ač cítil, že z jeho žaludu odkapává už bolestivá touha, nepřestával dívku sát. Přidal i prst, potom druhý. Dívka se utápěla ve vlastní touze. Chtěl ji, ale nakonec zvítězil nad divokou podstatou své mužnosti a i když jí rozkoše dopřál kolik jen unesla, neutrhl květ jejího mládí. 

Svítalo. Vesna procitala do chladného rána pod pláštěm muže, na jehož těle spala. Chtěla vyřknout své přání, ale muž ji zastavil. 

"Řekla jsi, že ti dám, oč si za svítání řekneš, pokud tě budu mít." řekl muž. 

"Ano. A je čas, abych vyřkla své přání."

"Pleteš se. Neměl jsem tě jako muž. Pouze jsem dopřál rozkoše tobě, však mé tělo zůstalo neutěšeně neuspokojené."

Vesna se zarděla. Uvědomila si, že muž má pravdu. 

"Dobrá. Pokud tedy souhlasíš, mám návrh."

"Poslouchám." řekl muž s kamennou tváří a přesto uvnitř hořel nedočkavostí.

"Dám ti oblázek. Pokud jej hodíš do jezera, přivoláš mě a já s tebou strávím noc. Pokud i tu další noc dokážeš udržet svůj chtíč, jako dnes, bohatě se ti odměním. Tvé pole budou rodit dvakrát více obílí, tvé kravky budou dávat dvakrát více mléka a tvoji koně budou dvakrát tolik sil mít, než jiní. Pokud ale selžeš, veškeré obílí ze tvých polí bude patřit mně. V mléku tvých krav se budu budu koupat a na hřbetech tvých koní budu celé noci jezdit."

Muž se na dívku podíval a pravil:

"Pole nemám, krávy taky ne a můj kůň má jen tolik sil, kolik jich zbývá mně. Chceš-li ale se mnou trávit noci takové, jako dnes, dej mi oblázků plný měšec a já za tebou budu rád chodit dokud mi zůstane sil."

Vesna se uzarděla nad přímočarostí muže. Rukou mávla nad vodou a na hladinu se vzneslo tolik oblázků, kolik se jich vešlo do mužova měšce. Každý z nich byl klíčem na jedno použití k bráně z jezera rosy. Každý z nich tu bránu mohl otevřít a ona jí mohla projít na břeh. Podala mu je a zmizela. 

A tak muž každé jaro týden co týden chodil k jezeru a oblázky do něj házel. Voda se vždy roztančila  a Vesna z hlubin jezera vystoupila, aby s mužem na břehu strávila noc. Muž stárl a tak časem na břehu postavil srub, ve kterém se usadil, aby to k Vesně neměl daleko. A ta za ním chodila kdykoliv muž nechal otevřené dveře. To už dávno došly oblázky a mezi nimi vzniklo pouto. Už dávno nebyla dívkou, která vládla své nevinnosti. A on byl mužem, jemuž ve vlasech prokvétalo stříbro. Přesto spolu trávili každé jaro a muž se nemohl dočkat, až šedivá Morana předá vládu své sestřičce.