Ittan-momen

Ittan-momen . . . kousek látky poletující vzduchem. Hedvábný šál bílé barvy, který působí jako letící motýl nebo mlžný opar. Vypadá neškodně, než se omotá kolem hrdla opozdilce vracejícího se potemnělou ulicí domů. Pokud dotyčný u sebe nemá dýku či meč a hedvábí u svého krku neprořízne, jeho osud je zpečetěn. Ale komu tento hedvábný šál patří?

Možná jedné dívce, která na břehu řeky Omoi barvila indigem látky tak, jak ji a její sestry naučila matka. Každé časné ráno vstávala, aby z indigového prášku připravila barvu přilévanou do kádí, ve kterých se barvily pruhy látek, aby se pak vymyly v řece a v rolích vozily na trh k prodeji.

Dívka se stala ženou. Byla provdána za muže, který tradici jejich rodiny nesdílel. Jeho obživou bylo řemeslo svázané s opracováváním dřeva. Hotaru se sice měla dobře, ale chybělo jí cosi. To teplé obejmutí, vřelost, doteky. Byli svoji víc než rok a ulehla s ním sotva pětkrát. Její muž často chodíval pozdě v noci domů a za rozednění už byl pryč. A tak léta plynula dál.

Hotaru se svému muži snažila nadbíhat jak mohla a uměla. On ale neocenil její snahu nijak vřele. Bylo jedno do čeho se ustrojila, jak se učesala, jak sladce na něj promlouvala. S ním to nehnulo. Až když mu připomněla, že i on má své manželské povinnosti a měl by je plnit. Pak se překonal a krásnou Hotaru ovlažil svou přítomností v jejím klíně.

Jenže čím dál míň to Hotaru stačilo a čím dál víc se domáhala svého. Už i v sousedství se ukazovali na to, že se ještě nazakulatila od svatby a není v očekávání. Jako by to byla její vina . . . pomyslela si pokaždé, když uštěpačné pomlouvačky svůj pohled stáčely k ní.

Toužila nejen po dítěti. Toužila žít naplněným životem dospělé ženy. Její tělo volalo po pozornosti. Po laskání. Po péči mužských rukou. V její tváři se objevily první vějířky drobných vrásek od starostí. A tak aby zaplašila špatné myšlenky, začala znovu pomáhat v domě svého otce s barvením látek.

Když jednou dlouhé pruhy látky vymývala v proudu řeky, tak kousek níž po proudu brodil řeku mladý muž na koni. Hotaru si ho ani nevšimla. Rozmotávala spletené uzly ve vodě, které působily jako hřebeny ve vlnách splývajících po kamenech říčního koryta.

Ryuu byl synem úředníka sloužícího u dvoru. Byl mladší, než ona o pět let . . . a měl slabost pro krásné ženy. Když ji uviděl v proudu rozvíjet látky, zaujaly ho její plné tvary, které Haruto neskrývala, když pracovala. Potřebovala být pohyblivá, aby látky mohla v proudu dobře vymýt. A to zkrátka v pevně svázaném oděvu, maskujícím křivky ženského těla, nešlo. Ryuu ji sledoval a jeho fantazie se rozebíhala na plné obrátky. Přitahovala jeho pohled.

Hotaru měla plné ruce práce s rozmotáním barvených látek, které musela pak dobře zatížit, aby je proud neodnesl a látky se dobře vymyly. Tehdy si ho všimla. Jak tam sedí na svém koni a dívá se na ni tak, jak se na ni její muž nikdy nedíval.

Ryuu nebyl žádný svatoušek a byl pohledný. Aniž by si to uvědomila, její rty se nepatrně usmály. To už se ale vrátila k látkám, které zanechávaly ve stružkách řeky vlnicí se indigové stuhy.

Další večer byl stejný jako ty předešlé. Její muž přišel pozdě večer domů, ani s ní neulehl, ani ji dobrou noc nepopřál. Ráno jen pojedl co mu připravila a odešel za prací. Hotaru ale šla spát s myšlenkou na muže na koni a ráno šla opět vypomáhat do domu svého otce.

Slunce bylo již nízko a práce byla hotová, když se vydala na cestu domů. Netušila, že ji sleduje Ryuu. Došel ji a zeptal se, jestli ji může doprovodit. Hotaru se bránila, ale on naléhal a tak svolila. Povídal si s ní a na konci cesty se zeptal, jestli ji může doprovodit i další den. Ona mu vysvětlila, že je vdaná a že se to nesluší. Ryuu se ale nenechal odmítnout. Svolila tedy.

Další den Ryuu na Hotaru počkal na smluveném místě a šli tak, aby je zbytečně nikdo neviděl. Cesta jí trvala déle. Nespěchala. Smála se. Ryuu si pomalu získával její důvěru. Krok za krokem. Den za dnem. Až jednoho večera vyjevil svou touhu se jí dotknout. Hotaru se zdráhala. Ale její ženská touha v ní vyhrála. Dovolila mu, to.

Ryuu s chutí mnul její plná prsa přes látku jejího kimona, která ho tolik fascinovala od prvního dne. Hotaru rozvázala své svršky tak, aby se jí mohl dotýkat na kůži a ne přes vrstvy látek. A on té příležitosti využil.

Mnul je. Silně. A ona cítila přicházející rozkoš, která se zmocňovala jejího těla. Neodvážil se chtít víc. Přesto že bylo jasné, že víc chtěli oba. Pak už ji mlčky doprovodil domů a s hlavou plnou myšlenek na její nahé tělo rozmýšlel, jestli si může dovolit i víc. Mohl. Hotaru ho chtěla. Její horký, mokrý klín doslova toužil po přijetí jeho mužství.

Další večer už netrpělivě vyčkával na jejich místě. Přišla jako vždy. Chvíli si povídali, ale jeho neklid byl poznat. Jeho myšlenky byly neučesané a nesoustředěné.

"Teď nebo nikdy." šlo Hotaru v hlavě.

Chytila ho za ruku a sešli z pěšiny, po které chodívali. Ryuu netušil kam jdou. Ale ona ho neomylně vedla k místu, které znala. Bylo proti proudu řeky. Občas chodila máchat barvu z látek právě tam, když bylo v řece málo vody. Byl tam písčitý břížek a pěkná tůň pod skalnatým převisem.

Rozvázala si své kimono a vedla jeho ruku po svém nahém těle. Ryuu nečekal, že by mu něco takové dovolila. Když jeho ruku vedla z prsou dolů do svého klína, jeho mysl už nevládla tělu, sotva se prsty dotkl chloupků v jejím klíně. A ona chtěla víc.

Prsty se dotýkal jejích stehen. Cítil její mokrý klín, sotva se ho dotkl. Toužil po ní. Chtěl aby mu patřila. Neptal se tedy jestli smí. Bylo jasné, že ona po něm touží zrovna tak.

Položil ji do svlečených svršků na zemi. Klekl si mezi její stehna a chtěl do ní vstoupit. Zastavila ho.

"Nech se vést." dodala jen tiše.

Jeho ruku navedla mezi své nohy. Jeho prsty si zasunula dovnitř a držíc ho za dlaň, se pomalu narážela proti nim. Vrtěla bokama a vzdychala rozkoší. Ryuu vnímal jak se okolní vzduch sytí vůní jejího chtíče. Bylo vidět i slyšet jak si to užívá. Jeho prsty naplňovaly to její údolí slasti tekoucím proudem. Díval se na ni. Její vlnící se prsa, tvrdé bradavky, otevřené rty. Ucítil nutkání do těch úst stříkat. Postříkat jí obličej. Uchopil svůj pyj, ve kterém mu už cukalo nedočkavostí. Díval se na roztouženou Hotaru, zatímco sám sebe začal uspokojovat.

Jí se ten pohled na něj líbil. Vzrušoval ji. A tak si i ona začala svou volnou rukou mnout prso. Oba se takto dráždili, až došli vrcholu. Ryuu skutečně postříkal její obličej. Ona si nabrala na prsty a jeho sperma ochutnala. Byl to takový malý okamžik, který ho stavěl znovu do pozoru a nedokázal to ovládnout.

"Nechme si to na zítra." řekla dráždivě a poté, co se opláchla, se začala kvapně oblékat.

Její muž tentokrát domů přišel dřív, než ona. Nepozdávalo se mu cosi, ale přešel to tentokrát bez jediného slova.

Další večer Ryuu opět nechal Hotaru, aby ho vedla. Tentokrát ale ona převzala jeho roli. Svlékla ho a začala jeho penis sát tak dlouho, dokud necítila, že potřebuje stříkat. Nasedla si na něj. Jeho citlivé mužství reagovalo téměř ihned. Stačilo pár dosednutí. Jeho horké sperma vyplnilo její klín.

Byl to druhý večer, kdy přišla domů později než manžel.

Třetí večer Hotaru došla až na jejich místo. Tmavá silueta přišla za ní. Začala se svlékat, ale příliš pozdě poznala, že k ní nepřichází Ryuu, ale její manžel. Ten totiž druhý večer šel své ženě naproti a vše viděl, neb sledoval jejich počínání nedaleko.

Když třetího večera šel Ryuu k řece, už na něj čekal a zákeřně ho zabil. Poté si počkal na svou choť a s tou naložil stejně.

Od té doby Hotaru  bloudí v okolí a noční opozdilce obmotává dlouhými pruhy látek, které se utahují kolem krku tak dlouho, až dotyčného uškrtí. Říká se, že vyhlíží totiž svého pozdě z práce jdoucího muže. A že se mu tímto mstí za to, že zabil jejího milence.