Intimita

Co Vás napadne při tomto slovu? Intimní fotky? Tedy nahé fotky? Intimní místa? Tedy řekněme slabiny? Intimní hygiena... Těchto míst? Všechno to má spojitost s nahotou na oněch místech. Přesto... Je intimita o nahotě těla? Nebo i o nahotě duše?

Sdílet s někým intimitu není jen o tom si sundat kalhotky v jeho přítomnosti. (Nebo si nechat jím sundat kalhotky.) Pro mě je to svléknout i duši. Ukázat své pravé emoce. Své slabiny. Celé své já ve své neupravené ve filtrech pro veřejnost podstatě. A někdy i pouze před sebou samým. Protože spousta lidí nevydrží ani sama se sebou, nepřijímají se a nechtějí se vidět celí nazí na těle i duši.

Buďme upřímní a ruku na srdce, prsa, do kalhotek, boxerek... Nebo kam chcete... Jak často si to ve svém světě můžete dovolit? Být tím, kým jste uvnitř. Odložit obleky, kostýmky, uniformy, montérky... Odložit masky ze tváře... Svléknout stahovací prádlo, tvarující podprsenky. Příčesky, paruky, tupé... Odlíčit se... A stát jen tak ve své pravé kráse... S každým tím faldíkem, vráskou, šedinou, plochýma nohama, penisem zahnutým do leva, chlupatými nárty... Jak často sdílíme svou intimitu jen tak se sebou? A jak často si uvědomujete, připouštíte své emoce? Jak často si odpouštíte své nedostatky, selhání? Odpouštíte druhým jejich nedostatky?

Často tady totiž narážím, že se lidé vlastně nemají rádi takoví, jací jsou. A nabízí se mi... Když nemám rád sám sebe, jak mě může mít rád někdo jiný? Když servíruji lidem kolem sebe svou intimitu jako něco ohavného či špatného, jak oni mají pak chtít onu intimitu se mnou sdílet a milovat mě za něco, co nemám rád ani já sám? A když je mají rádi, tak jim to nevěří, protože proč by jim měli věřit?

Protože oni si VÁŽÍ té intimity, kterou s nimi sdílíte a vidí ve Vás něco krásného. Ve Vaší nahosti.
Cesta dopředu začíná odpuštěním přátelé. Pak jste reálně na bodu nula. A můžete jít už jen nahoru. Odpuštění je jako detoxikace pro Vaši duši. Když mi tohle důležité moudro kdysi předávala moje úžasná maminka, tak jsem sama plná záště odpovídala, že nejsem Pán Bůh, abych odpouštěla. A táhla jsem si všechny ty podrazy druhých na svých zádech. Oni dávno zapomněli, já ohýbala hřbet. Nenáviděla jsem svoje tělo. I když jsem měla míry, že se za mnou otáčelo hodně chlapů. Neviděla jsem ty otáčející se, flirtující se mnou. Viděla jsem ty za sebou. Co mě podváděli. Ztratila jsem takto uvězněná hodně času. Ve vězení, které jsem si sama postavila kolem sebe. A i když byl zámek zevnitř a já měla klíč, bylo lehčí říkat, že nikoho k sobě nedokážu pustit do mé intimity.

Víte co je na tom ale to nejkrásnější? Že máte nějaký standardní typ muže, před kterým se takto zamykáte, protože se ho bojíte. Je to ten typ muže, co Vás zklamal jednou, dvakrát, mockrát... Ale pak se kolem Vás začne motat někdo úplně jiný. Koho nepovažujete za hrozbu. Není přece Váš běžný typ. Proto před ním nezamknete, jen zavřete na kliku. A ono to udělá cvak a otevře Vám a zeptá se, jestli jdete ven. A najednou ... Vám nevadí, že jste nahá, máte faldík, chlupaté nohy a vrásky.

Takže... Není čas na bod nula?