Hra písmen

Sledoval ji. Svou učitelku psychologie. Její přednášky byly to jediné, na co chodil rád. Byla zajímavá, i když byla skoro ve věku jeho matky. Mohla mít okolo čtyřiceti. Přemýšlel nad ní. Prvně jako nad dobrou přednášející, pak jako nad zajímavou ženou . . . a po roce přednášek jako nad ženou, co chtěl mít.

A pak ji potkal tady. Ve studovně knihovny. Seděla u stolu a procházela si starší výtisk jedné knihy od Junga. Uvědomil si, že na ní visí pohledem už několik minut. Pod stolem viděl její nohy. Měla tmavě šedou sukni ke kolenům, pod ní černé punčochy a černé lodičky. Vršek jen bílá košile a odložené tmavě šedé sako přes opěrku židle, na které seděla.

Ve vlasech nad čelem měla brýle. Všiml si, že na čtení si je sundává nebo naopak je zvedne z nosu a položí do vlasů. Působila bez nich mladší. Mohl si prohlížet nerušeně rysy v její tváři. Nepřekážely mu hranaté obroučky černé barvy.

Svíralo ho cosi v hrudi. Chtěl ji. Ne jako sexuální objekt. Jako ženu, které by chtěl dát slast, potěšení, rozkoš . . . i něhu.

A tak chodil do studovny v knihovně dál. Další a další odpoledne. Vypozoroval, že sem chodí jen nanejvýš dvakrát týdně na hodinku až dvě. Stejný čas i dny. Odvážil se.

Když přišla zase v pátek, už seděl na svém oblíbeném místě, kde měl výhled na její místo. Doufal, že sáhne po stejné knize. Sáhla. Listovala v ní, až se zarazila. Byla v ní založená obálka z kraftového papíru. Na ní tužkou napsané povědomým rukopisem její jméno. Otevřela ji.

Sledoval ji. Nepřímým pohledem. Přes okraj knížky, co se snažil číst. Jeho srdce chtělo vyskočit a rozutíkat se. Cítil každý jeho úder silně v prsou. Tuc. . . Tuc. . . Tuc . . . Ten pocit duněl až v jeho uších.

Sedla si. Ještě jednou vzala do ruky lístek a četla:

"Tvá krása je jako tanec vážky nad vodní hladinou. Nenápadná pro slepého. Oslňující toho, kdo se dívá."

Usmála se. Nejen rty. Nebyla v rozpacích. Ale očima. Nebyl to úsměv shovívavé přednášející. Byl to úsměv ženy, kterou upřímně potěšila drobnost.

Sklopil zrak k řádkům v knize. Sám se pousmál. Další týden v úterý jí dá další dopis . . . slíbil sám sobě.

Za víkend napsal snad sto kartiček . . . a ani jedna nebyla taková, jakou jí chtěl dát. Až v pondělí před spaním napsal další kartičku do kraftové obálky. V úterý pak spěchal, aby stihl kartičku vložit do knihy. Povedlo se mu to jen pár minut před jejím příchodem.

Sedla si ke stolu. Jenže tentokrát s jinou knihou. Chvíli ji pročítala a dělala si nějaké poznámky. Pak si promnula oči, zavřela je na okamžik. A když je otevřela, zvedla se ze židle a odešla. Byl nervózní. Chtěl . . . ne - potřeboval, aby tu kartičku našla. Toužil vidět zase ten úsměv. Už přemýšlel, že kartičku z knihy půjde vyzvednout a nějak ji vloží mezi její věci na stole. . . když se vrátila. A s tou knihou. Otevřenou na stránce, kde byla vidět hnědá kraftová obálka s jejím jménem. Posadila se. Jeho srdce se opět rozutíkalo. Ona se snažila rozpoznat rukopis na obálce vykreslující její jméno. Otevřela ji.

"V úsměvu tvých rtů nacházím pochopení i shovívavost. V úsměvu tvých očí se topím v touze žít."

Zvedla zrak od stolu. Rozhlédla se. Její oči chvíli hledaly, pak se ale zastavily u něj. Pohled do očí. Vteřina poznání? Tápání?

Seděl tam. Jeho nohy ztěžkly. Srdce se snažilo rozutíkat na všechny strany. Dech se zastavil. Na vteřinu. Možná na dvě. Usmála se. Lístek vrátila do obálky a tu si založila do svého notesu s poznámkami. Pak vytrhla list a něco na něj napsala. List přehnula a vložila do knihy místo obálky. Zvedla se a odnesla knihu zpět.

Chtěl si jít přečíst její lístek. Toužil znát její odpověď. Ale nedokázal se zvednout. Možná si není jistá. Možná čeká na to, až jí potvrdí, že to je on, právě tím, že se zvedne a půjde si pro něj. Možná se mu vysmívá, že je mladý. Plno otázek hromadících se v jeho nitru. Když se vrátila, tak se sklopeným zrakem posbírala své věci a pomalu odešla. Kolem něj. Ucítil vůni jejího parfému. Pomerančové květy . . . a skořice nebo nějaké koření. Měl tu vůni rád. Znal ji už z přednášek. Všiml si i toho, že ještě víc zpomalila, když kolem něj procházela. . . Ale prošla mlčky, bez pohledu na něj.

Šel rychle pro její lístek. Byl tam. Arch bílého papíru. Přeložený na čtvrtky.

"Princem je chlapec, který sní o výpravě za pokladem. Králem je muž jedoucí do bitvy, aby ho v ní získal."

Jeho oči na tu větu koukaly pořád dokola. Měla to být výzva? Naděje?

Ve středu jim odpadla přednáška. Právě s ní. Nepotkal ji ani ve čtvrtek ani v pátek. Přišel víkend. Přemýšlel nad jejím vzkazem. Nad její nepřítomností. Dokonce se přistihl, že žárlí. Nekonečný víkend. Pondělí přijel dřív. Chtěl ji potkat. I když věděl, že nemá kde. Nemohl spát. Myslel na ni. Úterý. Snad ji konečně . . . potkal. Ve dveřích knihovny. Odcházela. Nadechl se. Chtěl ji aspoň pozdravit. Ale slova mu uvízla v hrdle. Ona se nezdržovala. Seběhla schody a rychlým krokem zahnula za roh.

"Do háje co se děje?" pronesl tak nějak sám pro sebe.

Šel dovnitř. Cosi mu říkalo, ať se podívá do knihy. Té jejich. Koho zajímalo, že ji napsal Jung. Byla jeho a její. Otevřel ji a listoval. Až našel založený papír. Bílý. Rozložil ho.

"Máš už svého koně princi?"

V tu chvíli se v něm cosi probudilo. Nový pocit. Touha, popuzení . . . chuť potrestat její troufalost. Nadechl se. Podržel nádech a pomalu vydechl. Udělá to. Rozhodl se.

Vzal lístek a kraftovou obálku. Jeho rozechvělá ruka chvíli hledala jistotu, než dokázal úhledně napsat ty čtyři věty. Lístek pak vložil do obálky.

Středa. Přednáška byla jako obvykle. Nic zvláštního. Rozebírali archetypy. Když přednáška skončila, balil si věci. V ruce držel obálku. Čekal na vhodnou chvíli. Přišla. Jedna ze studentek se k ní nahrnula a začala se s ní bavit o čemsi. Nevnímal slova. Viděl jen že je otočená zády. Jako záškolák se nenápadně protáhl kolem. Obálku vsunul mezi její věci a odešel. Ona ho ale viděla. Čekala na ten okamžik. Poskočilo jí napětím v hlase. Polkla.

"V pátek se chci dívat. A chci vidět víc. Posadíš se tam, kde sedáváš. V sukni. Bez kalhotek."

Netušila, že on stojí na chodbě a dívá se dovnitř. Vidí její pohled v očích. Vidí její zaváhání. Další polknutí. I dlouhé prsty, které lístek vrací do obálky. Posbírala věci a šla z učebny ven. Její krok nebyl tak pevný. On stál opřený o zábradlí nad schody. Nevšimla si ho. On se díval. Jak jde dolů po schodech pod ním. Viděl její hrudník zvedající se v kratších intervalech. Na vteřinu zahlédl i ten žlábek vedoucí hlouběji pod tenkou látku košile. Napnul se mu poklopec. Probudilo to v něm další představy ještě víc zaměstnávající jeho mozek.

Pátek. Konečně. Den utíkal rychle, ale přesto ne dost. Chtěl už odpoledne. Sedět v knihovně. A doufat. Rozlomit to svíravé očekávání a toužení. Nevěřil, že udělá to, co po ní chce, ale doufal, že její fyzická nepřítomnost uklidní jeho tvrdý penis.

Jenže ona přišla. Přinesla si několik knih. Položila je na stůl. Posadila se. Nohy u sebe. Lem sukně byl jako opona, která se ne a ne zvednout. On čekal na představení. Bude to hra stínů? Nebo komedie plná výsměchu? Byl netrpělivý. Jeho bota začala nervózně poklepávat do podlahy studovny. To přitáhlo její zájem. Pozvedla obočí. Vážný výraz ve tváři. Když si uvědomil proč, tak okamžitě přestal. V hlavě mu šlo, že to byla chyba psát. Začal sbírat své věci, že půjde. Když v periferním viděním zaregistroval pohyb jejím směrem. Dala kolena od sebe. Ne moc. Asi tak na patnáct centimetrů. Zahlédl krajkový lem černých punčoch obtahující v půli její stehna.

Vydechl veškerý vzduch z plic. Ona překřížila nohy v kotnících. A dál si četla. Posadil se zpět. Po deseti minutách se ocitli ve studovně jen oni dva. Zvedla pohled k němu. Zadívala se mu do očí. Dlouze. Měla brýle posunuté na špičce nosu a tak se dívala jako by nad jejich horní obrubou přímo do něj. Do jeho mozku, srdce i rozkroku. Silueta jeho stojícího péra nebyla zrovna neviditelná. A před jejím pohledem se nedalo uhnout. Pak opět rozevřela kolena od sebe. Tentokrát víc.

Viděl, že je opravdu bez kalhotek. Jeho pomalé mrknutí v hlubokém nádechu mu dalo potřebnou vteřinu, aby neztratil hlavu. Když oči otevřel. Její kolena se zase blížila k sobě. Opona padala dolů. Ona zavírala knížku. Viděl jen nepatrnou mezeru uprostřed. Další vzkaz?

Zvedla se a šla knihy vrátit na své místo. On se zvedl bez čekání za ní. I on chtěl něco dát . . . na "své" místo. Chtěl do ní. A ona chtěla očividně totéž. Na lístečku v knize byla její adresa. A ještě něco připsaného.

"Pokud vejdeš, ochutnáš něco, co budeš hledat pak znovu, pořád, navždy. Ale ochutnat to smíš jen jednou. Dobře rozmýšlej."

Rozmýšlel. Ještě když stál u dveří jejího bytu. Stál tam. Pak zaklepal a vešel. Dveře se zavřely. Nebylo cesty zpět.