Holka v křiváku

Pondělí 5:30

Vypije poslední doušek kávy, co si udělala. Umyje po sobě hrnek a odloží ho vedle dřezu dnem nahoru. Dopne si boty a hodí na sebe černej křivák. Z botníku vezme klíče a přilbu. Zamkne za sebou dveře a seběhne tři patra po schodech do garáží, kde má svou motorku. Černý supersport. Sedá na ni. Je 5:37. Nadrotmistr Viktorie Weissová vyjíždí na hlavní ulici.

Má to necelých dvacet minut cesty do práce. Klopí motorku, předjíždí a zpomaluje - obec. Zastávka autobusu. Stojí tam mladej kluk. Přemýšlí, po kolikáté ho tu vidí. Začal jezdit ranní linkou v srpnu. Je začátek října. Zastaví za autobusem. Silnice je tady úzká a mohla by srazit chodce. Zastávka na dvacet - třicet vteřin. Podle toho jaký jede řidič. Mimoděk její pohled sjede na toho mladého kluka. Může mu být tak okolo pětadvaceti. Pěknej. Světle hnědé vlasy, modré oči. "Do pr..." ujede jí nahlas. Auto v protisměru projelo stojící vodu a ohodilo jí. Nastoupila poslední pasažérka. Holčička s mašlemi ve vlasech. Zavřely se dveře. Autobus se rozjíždí. Rozjede se i ona. Za obcí na táhlé rovince dá směrovku a předjede bus. Neví, že se po ní ten kluk kouká.

5:58 je na bráně kasárny. Vstupka. Zajede s motorkou na parkoviště. Dojde si na barák, převlíkne se a jde za klukama na dílnu. Ví dobře, že půlka z nich má o ní mokré sny a ta druhá nad ní honí. Na její pevný čtyřky koukají až moc často. O sobě říká, že je jen trošku lepší mechanik. Zapomíná dodat, že to, v čem se "šťourá", jsou stíhačky. Kolegové jí říkají Wick. Jednak protože je Viktorie. Jednak proto, že střílí nejlíp z útvaru. Jo a má psa.

16:07 konec šichty jako každý jiný pracovní den. Sedá na mašinu a vyjede. Cestou zastaví v malém supermarketu na periferii. U kas hodinkami platí nákup typický pro single čtyřicítku. Jde přes parkoviště a uvidí ho. Toho mladýho kluka, co stává na zastávce. V ruce kytici zabalenou do papíru a zabíhá do drogérky. Batoh, přilba a vyjíždí. On si přes výlohu všimne černého stínu projíždějícího kolem. "Byla to ona?"

Cestou jí dvakrát nebo třikrát jde na mysl ta kytka. Pro koho byla? Odstaví motorku na své obvyklé místo. Vyběhne schody po dvou. Pomuchlí psa, co jí přišel přivítat. Odloží si svršky, zůstane jen v bílém tílku, pod kterým prosvítá hladká černá podprsenka, a v černých kalhotkách. Prohrábne si vlasy. Kdysi nosila dlouhé. Teď to barvila na černo, což bylo jen o pár odstínů tmavší, než její původní barva, a hodně na krátko. Kdesi vzadu v hlavě to je. Chuť si to udělat. Chuť spojená s oním mladým chlapcem. Líbil se ji. Přitahoval ji. Oblíkla si oblečení na ven, tenisky a vyběhla se psem. Do uší pecky.

Po půl hodině se zastaví na hrázi přehrady. Zbývá ji poslední kilák, ten si v klidu dojde. Hodinky ukazují splněnou denní aktivitu. Ona nemá pocit, že by měla splněno.

Dojde domů, zaopatří psa, svleče se. Tentokrát úplně a vleze si pod sprchu. Pouští si příjemně teplou. Padá na její ještě lehce opálenou kůži. Kapky se obtáčí kolem jemných chloupků, než se spojí do jedné a stečou dolů po jejím těle. Zavírá oči. Ten pocit, že když nevidí ona, jako by ten nahoře neviděl jí, co se chystá dělat. Mezi prsty promne bradavky. Reagují. Okamžitě. V hlavě opět najíždí představa onoho mladíka. Chtěla by ho teď v kleče před sebou. Přisátého na její klitoris. S prsty uvnitř. Představovala si jeho jazyk projíždějící v jejím klíně i ty prsty, jak zajíždí dovnitř a ven a zase dovnitř. . . Opírá se zády o dlaždičky a s pokrčenou nohou se snaží udržet balanc, zatímco si svou ruku dělá to, co by chtěla, aby dělal on tou svou. Není potichu. Chce to. Potřebujete to. A ví, že nebude trvat dlouho, než se udělá. Prsty jsou rychlejší. Její vzdechy hlasitější a poněkud hrdelnější. Cítí to. Cítí, jak jí v těle začínají elektrizovat nervová zakončení. Ještě chvíli, než jednotlivé impulsy doputují k sobě. Než se dotknou a spojí v jeden orgasmus. Bylo to blíž a sílilo to. Prohýbá se v zádech, zaklání hlavu, nepřestává. "Ojeď mě, dělej!" jede v její představě. Chce to. Pár dalších vteřin a slast zalévá její mysl. Uvolnění přicházející přes tepající podbřišek . . .

Je úterý 5:30. Pije kávu. Najednou rána a zvuk praskajícího skla. Vyjde na chodbu. Sousedčin syn přišel z knajpy a dveře mu nechtěly uhnout. "Výborný." pomyslí si. Krve jak z prasete a debil tam leží na schodech. Bere zdravoťáckou brašnu, co má místo lékárničky a dělá co může, zatímco volá na 155.

Je 5:46 a ona vyjíždí z garáže hned za modrými majáky sanitky. Má skluz. Nerada jezdí pozdě. Trošku tomu přidá na rychlosti. U značky oznamující obec její sukuba zakvílí. Kdosi přebíhá přes cestu. Sotva se vyhne. Když srovná mašinu pod sebou, ve zpětném zrcátku uvidí TOHO chlapce. Zabrzdí. Týpek se otočí směrem k ní. "Jsi v pohodě?" zeptá se ho. Moc jí nerozumí. Sundá si přilbu a otázku zopakuje. On má zásek. Asi na dvě vteřiny. Pak odpoví, že jo, že mu jen ujel bus a spěchá teda pro auto. Ona na něj kývne hlavou, nasadí si zpátky přilbu a nakopne stroj. Jela už pomaleji. On zas byl myšlenkami nepřítomen za volantem.

***

Středa 5:15

Victorie Weissová se po sprše oblíká. Ještě podrbe psa, vezme klíče a přilbu, zamkne za sebou dveře a vyrazí do práce. Dnes o něco dřív. Cestou potřebuje sjet natankovat a vyzvednout z boxu balíček. U motorky ještě koukne do aplikace kurýra. Do háje. Balíček sice nechali v boxu, ale v jiném, který nemá úplně po cestě. Koukne se na hodinky. Mohla by to stihnout, ale nechtěla to zbytečně riskovat. Sedla na mašinu a jela. Dneska žádný autobus ani mladík na zastávce. Do práce dojela za tři minuty šest.

Ranní rutina jako každý jiný den. Něco po osmé došli kluci, že je čas na kafe. Přidala se. Bývala to taková jejich malá porada. Když dopili, šla si odnést hrnek. Pověsil se za ni Indián. Kolega, co vypadal jak Hispánec říznutej s Polákem. "Hele Vik nechceš jít s náma v pátek na bowling?" začal opatrně. Věnovala mu asi vteřinový pohled. "A kdo že to jde?" nadhodila zdvořile. Indián ji vyjmenoval pár lidí z útvaru. Ryze pánská osádka. Nechtělo se jí tam, tak mu odpověděla, že to ještě zváží. U obědu ji pak na stejnou akci ukecával další z kolegů. Ani jemu nic neslíbila.

Po práci si sedla na mašinu a vyrazila směr box s balíčkem. Pár zatáček a křižovatek, táhlá rovinka a odbočovala z hlavní do útrob vesničky. Nebyla si jistá, kde přesně ten výdejní box je. Zastavila na krajnici, aby se podívala do mapy v appce. Když od ní zvedla hlavu, aby popojela oněch tři sta metrů, tak si všimla postavy. Vypadala to . . . ne, byl to on. I on si jí všiml. Zvedl ruku a nesměle na ni mávl. Už ji poznal i s přilbou. Kývla na něj a jela dál. Nevěnovala tomu pozornost. Zastavila u boxu. Vzala si balíček a zatímco ho cpala do batohu, klučina ji došel.

"Ahoj." pronesl takovým tím lehce nejistým tónem.

Než ji došlo, že na ní někdo mluví, uteklo několik sekund trapného ticha. Pak se otočila za hlasem. Jen kývla a cosi zahuhlala do přilby. Klučina se usmál.

"Víš, že ti nerozumím."

Jo, donutil ji znovu sundat kokos.

"No ahoj, dneska ti bus neujel?" vysekla tak nějak bez přemýšlení.

"Ne a ani mě nikdo málem nesrazil motorkou." napůl rozesmátě pronesl odpověď.

"Hele za to se omlouvám, blbý ráno."

"V pohodě. Nakonec se nic nestalo. Spíš . . . říkal jsem si, jestli se ti pak něco nestalo, když jsi nejela ráno kolem. Můžu ti tykat, nevadí?"

Trošku zásek. Po dlouhé vteřině odpověděla: "mohla bych být tvoje máma, ale okey, nevadí."

"No mohla, ale . . . Nejsi." usmál se a pokračoval: "Spěcháš někam?"

"Vlastně i jo." a hodila batoh na záda.

"Jasný, no já jen . . . Nedáš si kafe?"

Koukla se na hodinky, chvíli měla. Tak vlastně proč ne. "Mám kde nechat motorku?"

Ukázal ji směrem přes cestu, kde než se otočila, otevíral už bránu u z části opraveného statku. Najela do ní, sesedla a šla za ním do dveří. Odložila si, vyzula se a rozhlížela se okolo.

Přiznaná cihlová zeď bez omítnutí. Podlaha z dřevěných fošen. Kovářské prvky. Docela se jí ten znovu vdechnutý selský styl na stavení líbil. Co ji ale zaujalo, byla kachlová kamna ve velké místnosti sloužící jako kuchyň jídelna a obývák v jednom. "Promiň, zatím skoro celé moje království. Udělej si pohodlí. Zbytek ještě opravuju postupně jak je čas. Koupelna jsou dveře vpravo od vstupu, kdybys potřebovala. . . " nedořekl, zatímco v ručním mlýnku mlel kávová zrna.

V kachlákách praskalo dřevo a teplo z nich lehce sálalo, usadila se tedy do křesla k nim. Bylo to teplo, které ji vracelo na chalupu k babičce, kde to vonělo dřevem, cikorkou a buchtama. To byl svět tak nějak ještě v pořádku. Nebo nevnímala, že není. Než se jí ta úvaha rozležela v hlavě, tak jí na stole přistála káva. Následovalo pár prohozených vět, kdy zjistila, že mu je 28, že se jmenuje Jirka a učí na základce ve městě dějepis a matiku. Líbil se jí. Ale . . . necítila se tam se svými myšlenkami úplně komfortně. Trošku si připadala jako by byla přistižena při opisování.

Zvedla se, že se rozloučí. Zvedl se taky a vzal ji za předloktí.

"Vážně musíš?"

"Jo, musím. Promiň, jestli jsi čekal něco, ale. . . "

"Ne nečekal jsem nic, jen jsem tě chtěl konečně poznat. Vždycky ráno projedeš okolo. Podíváš se na mě a jedeš dál. Chtěl jsem vědět kdo se na mě dívá přes to černé sklo."

"Jo aha. No nějak jsem si to asi ani neuvědomila, že . . . "

"Ale uvědomila. A vím, že jsi se dívala dýl, než na nutnou dobu.

Vzal jí vítr z plachet. V hlavě jí jel její prohřešek ve sprše. I teď, cítila v podbřišku lehké brnění. Stoupl si k ní blíž. Její smysly podráždila jeho příjemná vůně. Nic těžkého, ani vyloženě svěžího. Spíš osobitého. Jako vůně mátového čaje, ve kterém je nasypaný hřebíček a květ pomeranče. Pohled jí sklouzl na jeho dlaň kolem jejího předloktí. Vteřina teplého doteku jeho silné ruky najednou skončila, když si uvědomil, co dělá. Usmála se. Jen maličko. Koutky rtů. Znovu se nadechla jeho vůně. Hrubě pletený svetr lákal k pohlazení. V hlavě ji proletěla myšlenka, jestli má i svetr pod tím svetrem. Na hrudníku. Nějak tušila, že ano a chtěla do těch jemných chloupků zabořit svoji tvář. On se na ni celou dobu díval.

"Dáš mi . . . pusu ?" zaznělo od něj poněkud odvážné přání.

Podívala se na něj. Mlčela. Chtěla to, ale je to dobrý . . . ? . . . Nedomyslela tu myšlenku. Jeho rty se dotkly jejích.

"Váhala jsi, já nechtěl promarnit možnost."

"Jo no"

"Co?"

"Pokračuj." řekla s jemným podtónem vyzývavosti.

V jeho očích se objevilo cosi nového. Možná až animálního. Její prsty už chtěly zajet pod ten jeho svetr. Dotknout se ho. Svléknout ho. Nepřemýšlela. Udělala to. Nechtěla promarnit příležitost. Když prsty našly ty drobné kudrnaté chloupky, roztančily se po jeho hrudníku a níž na podbřišek. Lákaly ji jeho slabiny. Ale pořád čekala na jakési svolení od něj. Dívala se mu do očí. Mlčky se ho dotýkala.

"Jsi si jistá, že mám pokračovat?" řekl jí se slyšitelnou dávkou snahy ovládnout se. Drhlo to, jako by mu vyschlo v krku. Tentokrát začala líbat ona ho. Prvně dotyk rtů na rty. Jen letmý. Pak se jejich rty propletly. Začal ji svlékat. Malými krůčky se posouvali ke dřevěným dveřím. Otevřel je. Netušila ani jak, ležela pod ním na zádech na masivní, dřevěné posteli.

Na okamžik zastavil veškerý pohyb svého těla a jen se na ni díval. Ona na něj.

"Pořád mám pokračovat?"

"Pořád pokračuj. A nepřestávej."

Rozepnul a sundal ji kalhoty. Zůstala před ním jen v černých kalhotkách. Pod nimi se rýsoval upravený klín s jemným chomáčkem na pahorku. Bože. Miloval ženy, který nebyly do hladka. Přes jemnou látku prádla mnul její klitoris. Vnímal vlhkost vpíjející se mu přes onu černou bariéru do dlaně. Přisál se jí na bradavku. Ne jemně. Hladově. Kousl ji. Její odezva byla hlasitá. Slastná. Hrál si s její bradavkou dál. Chvíli sál, občas kousl. Občas bradavky prohodil, zatímco stále mnul její klín. Ona se mu doslova rozevírala nejen v ohledu svých stehen, ale vnímal i její poddávající se mu mysl. Unese jeho potřebu? Jeho způsob vyznání se z touhy? Netušil. Doufal. Ale věděl, že dnes jí to chce udělat jemně, něžně. Že chce, aby ona sama mu toužila patřit. Oddat se mu.

Její ruce se pustily do rozepínání jeho džínsů. Zastavil ji.

"Víš, že to chceš?"

"Já ano a ty?" odpověděla sebejistě.

Dva údery srdce mlčel. Pak si svlékl kalhoty a byl před ní nahý celý. Jeho penis byl nalitý k prasknutí.

"Je to dostatečná odpověď?" chraplavě pronesl k ní.

Další úder srdce, kdy její pohled trošku potemněl a hodně zvážněl. Svlékla si kalhotky a tak nějak je jen odhodila vedle postele. Bral to jako pozvání dál. Do ní. Chtěl vyšukat nejen její tělo. Chtěl proniknout až do jejího nitra. Do její nahé duše.

Dotkl se jejích rtů. Snažil se nepustit ze řetězu své zvíře. Věděl, že musí její tělo nechat si zvyknout. Nebyl zrovna průměr na zdejší poměry. Prvně ji jen dráždil. Klouzal po její mokré štěrbince. Ona se pod ním propínala a její prsa se mačkala do jeho hrudníku s každým jejím vzrušeným nádechem. Sám slastně vydechl, když zajel dovnitř. Jen vnímal její tělo jak moc hluboko. Hlesla pod návalem pocitu naplnění, který zalil její klín. Nepřirážel. Jen ji drobně líbal na šíji. Chtěl, ale držel se. Ona sama začala vlnit pánví a narážet se na něj. Pokaždé o něco víc, rychleji. Věděl, že dlouho tohle nevydrží. Trošku ji zpomalil, ale tahle sebekontrola pro něj bylo jako sebetrýznění. Chytil její zápěstí a překřížené je zafixoval svou rukou nad její hlavou. Tím ji dostal alespoň částečně pod kontrolu. Zpomalil přirážení. Chtěl si ten moment užít ještě o chviličku dýl. Chtěl si ji takto pamatovat. Ještě svobodnou. Kdy si říká o víc. Protože nevěděl, jestli bude větší víc, než teď.

Úder srdce. A další.

"Nenechávej mě už čekat. Prosím." zašeptala.

To slůvko prosím. To jak to řekla. To ho nějak vyhodilo ze sedla. Byla v tu chvíli jeho malá subinka. A on cítil potřebu ji mít. Udělat pro ni co jí na očích uvidí. Co si její tělo bude žádat. Jeho Hyde se začal probouzet. Zatraceně ne. Dneska ne. Šlo mu v hlavě. "Neví o tobě Hyde! A dnes to tak musí zůstat." mlčky si opakoval. Překonal jeho animální já. I když ho to stálo hodně úsilí. Tělo intuitivně přidalo na tempu. Ona přidala na hlasitosti. Její rty opisovaly jemný ovál. Chtěl se jí do té pusy udělat. Dnes ale ne. Doufal, že příště. Neuvědomil si, že do ní přiráží opravdu tvrdě, celou délkou a rychle. Jako smyslů zbavený. Po jeho těle stékal pot, který sem tam kápl na její rozpálenou, hebkou kůži, aby se do ní vpil. Chtěl se do ní podepsat.

"Můžu ?"

"Musíš."

Na víc nečekal. Inkoust jeho pera se vpil do struktury jejího papíru. Podpis, který říkal "je moje."

Ale cítil, že i ona, se podepsala pár vteřin na to do něj. Její sevření z něj jako by vytáhlo veškerou prýštící sílu. Párkrát vydechl. Pak se položil na její prsa. Vnímal její tlukot srdce. Vůni jejího těla po sexu. Chtěl se do ní zakousnout. Ochutnat ji.

Ještě chvíli tak leželi. Ona se pak začala lehce ošívat, podvrtěla se z něj a začala hledat kalhotky. Najednou zamrzla v pohybu.

Všimla si popruhu vyčuhujícího z pod matrace. Na jeho konci bylo kožené pouto.

***

Kalhotky si natáhla, aniž by komentovala to, co viděla. Stejně tak si oblékla i zbytek. Neměla nic proti těmhle hrátkám, neměla předsudky, pokud šlo o oboustranně příjemnou aktivitu. Ale neznala ho a nevěděla, jestli to tak má zrovna on. Jestli není jen sadista, co si holky rád přiváže k topení. Nechtěla nad tím přemýšlet. Jen si vzala křivák a poslala stručné "ahoj" ze dveří. To nečekal zase on. Vyběhl za ní, ale to už sedala na motorku s přilbou na hlavě. Chtěl něco říct. I když nevěděl zrovna úplně co. Tohle bylo divný. Odjela.

čtvrtek 5:20

Viktorie Weissová už jela na své sukubě do práce. Jela dřív, aby se vyhnula jistému mladému muži na autobusové zastávce. Dnes jí to vyšlo. V práci klukům potvrdila akci na bowlingu. Nechtělo se jí tam, ale už několikrát slyšela, že není zrovna kolektivní typ. Tak proč s tím nehnout, ať má zase chvilku pokoj. Zbytek dne ničím nevynikl. V práci normální den. Po práci to vzala na motorce náhradní trasou a nakoupila. Pak šla běhat a večer si u třetinky piva přemítala nad předešlým dnem.

"Čeho se bojíš?" jelo jí v hlavě.

"Chlapa, jako je on, dokážeš sundat, kdyby na tebe šáhl nějak, jak bys nechtěla. A šukal dobře. Líbilo se ti to." pokračovalo její nadržené alter ego.

Zakončila to sprchou a šla spát.

pátek 5:20

Opět vyjela dřív. Chtěla se mu vyhnout. Zase. Pocit vyhýbavosti pořád vyhrával. A opět to stihla. Odpoledne se s kolegy vydala na onen bowling. Po dvou hodinách ve dveřích stál Jirka. Překvapilo ji to. Ale ne až tak moc. Bowling byl asi nejlepší volba ve městě na pátek večer, pokud člověk chtěl pokecat s lidma a slyšet se u toho. Sedl si ke stolu k několika lidem různorodého vzezření a věku. Od týpka v manšestrákách, na kterých měl kšandy, přes týpka v obnošeném obleku, po podivné éterickou dámu v batikovaných šatech, jehlových kozačkách a vlajícím šátku ve vlasech. Wau. Divná kombinace. Dopila a šla na dámy s tím, že cestou zpět zaplatí a pojede. Jenže . . . člověk míní. . . a ten nahoře se směje.

Záchody tam byly takový, že měly společné umyvadlo. Vpravo byly dámské společně s invalidy a vlevo pánské. Sotva z nich vyšla, tak ji překvapili tři kolegové u umyvadla. Čekali očividně na ni.

"Naše nedobytná Viktorka." pronesl jízlivě jeden z nich. Táhlo z něj pivo a jí opravdu nebyla situace příjemná.

"Pusť mě, chci projít ven." řekla ostřeji, než chtěla.

"Nikam holubičko. Mám otázku."

"Nechci se s tebou bavit Víťo. Uhni!"

"Řekl jsem nikam." a jeho dvě promile v žíle se začínaly projevovat. Kluci se tak nějak drželi stranou, ale Víťa vážně nechtěl uhnout.

"Ukážeš mi ty tvý kozy?" vypadlo z něj tak nějak uchrochtaně.

"Jsi se pos....?" vyjekla. "Pusť mě Vítku!"

Ten přiožralý pablb tam stál, čuměl jí do výstřihu a vážně nechtěl uhnout. Strčila do něj. Překvapivě se jí povedlo ho dostat dost daleko na to, aby se dostala na kliku, která se jí propadla v ruce. Někdo otevřel dveře. Jirka. Super. To jí ještě chybělo.

"Je vše v pohodě?" zeptal se spíš jí, než pánského osazenstva. Ale právě ti měli potřebu se k tomu vyjádřit.

"Kolegyně nám nechce ukázat kozy."

Jirka tohle neměl slyšet. Trošku se do chlapců pustil a s Vítkem . . . utřel zrcadlo. Chtěl se sice prát, ale když se rozmáchl, ztratil balanc a jeho rána nedopadla tam, kam chtěl. Jirka s ním byl rychle hotový.

Viktorie otevřela dveře a šla k baru. Jirka ji došel s tím, jestli je v pohodě. Jen kývla hlavou, že o nic nešlo. Jirka se ale tvářil jinak. Neptala se, nemluvila. Mlčela. Jirka to mlčení přetnul.

"Hele chápu, jestli to byl jen úlet. Ale i ten úlet . . . bych si rád zopakoval."

Tázavě se na něj podívala a mlčela dál. Takže pokračoval i on.

"Víš kde bydlím. A tady máš moje číslo." vzal ubrousek a napsal na něj devět číslic. Ona pořád mlčela. Konečně došla barmanka, zaplatila jí a s "Tak se měj." odešla ven.

Pátek 23:15

Seděla na gauči, sledovala nějaký dokument o Kanárských ostrovech a potápění. Tak nějak to vnímala jedním okem jedním uchem. Myšlenky jí šly jinam. Vzala telefon.

"Diky za ten dnesek." a dala odeslat. Za pár vteřin přišlo:

"Za malo. Bal jsem se o tebe, kdyz jsem ty tri videl jit dovnitr za tebou a nikdo nevychazel."

Taková zpráva ji překvapila. Myslela si, že to byla jen náhoda. Přišla další textovka:

"Nechci se o tebe bat. Chci ti byt na blizku."

To ji zaskočilo. Nevěděla co na to napsat. Tak dala kvalt do polohy mozek.

"Vazim si toho, ale nechci to po tobe. Umim se o sebe postarat sama." a čekala, že to nějak vyšumí zdvořilostním přáním na dobrou noc, ale . . . pletla se. Opět.

"Chci se o tebe postarat po vsech smerech. Nejen ti delat zbytecneho bodyguarda. Chci te spokojenou a uspokojenou. Zase a porad."

Tu zprávu si četla několikrát. Nebyla si jistá, jestli jí dochází plně význam obsahu. Napsala jen:

"Nejsem holka na privazani."

Pár minut bylo ticho.

"Pokud bych te privazal, bylo by to jen pokud bys to sama chtela."

Tahle zpráva jí prostřelila myslí po páteři dolů až do podbřišku. Zas tam chtěla to jeho krásný, tvrdý péro. Váhala co odepsat. Přišla další zpráva:

"Jestli to nechces, nebudu te nutit. Nebudu ti lhat, dominant jsem a budu a jako takovy se i chovam. Ale dokazu se ovladnout."

Sotva to dočetla, přišla ještě jedna zpráva:

"Ale jestli to chces zkusit, budu plne ctit tve hranice a o tve blaho se postaram jak budu umet."

Pořád neodepisovala. Lákalo ji to. Chtěla to zkusit. A on se jí líbil. A pak přišlo jen:

"Prijed."

o dvacet minut později

Viktorie parkovala motorku a on stál ve dveřích. Bránu už měla otevřenou. Nebyla si jistá, jestli dělá dobře. Ale chtěla to zjistit. Když k němu došla, tak se pozdravili a on jí zkusmo dal pusu. Neuhnula. Opětovala to. Vzal ji za ruku a vedl ji dál. Uvnitř to vypadalo stejně, bylo příjemné teplo od kachláků a celý prostor osvětlovalo jen několik příjemných, tlumených světel. Odložila si.

"Doufal jsem, že přijedeš." začal. Ona neříkala nic. Mlčela.

Nabídl jí pití, nechala si nalít jen vodu. Nevěděla, jestli nebude muset řídit. A on to pochopil stejně.

"Chceš probrat cože je to ono sprosté D/S?"

"Vím co je déesko."

"Takže ti vadí, že jsem dominant?"

"Vadí mi aspekt potřeby působit bolest."

"Jen o tom to není Viktorie. Bolest v určitém podání a do určité míry tělu neublíží. Ale tvoje mysl se. . . oddá. Nejsem sadista. Jde mi o to mít tě celou pro sebe. Šukat tvoje tělo, ale i tvoji mysl, tvoje nitro."

Seděla naproti němu. Mlčky ho sledovala očima. Její pohled ani nenaznačoval co si o tom myslí. Pak se zvedla, sundala si tílko, pod kterým neměla podprsenku.

"Tak mi to ukaž."

On poučen z předchozích pokusů se zeptal na onu červenou linii, mez která se nepřekračuje. Její odpověď ho zaskočila.

"Nic takového není. Ukaž mi, kdo jsi."

Polkl a v hlavě se mu zadrhl stroj. Její bezprostřednost byla občas až děsivá.

"No okey." a ukázal na ložnici.

Při vstupu si ji konečně prohlédla důkladněji. Kromě masivní postele byla jedna stěna zaplněná vestavěnou skříní. Komoda u dveří. Dva noční stolky. Jaké bylo její překvapení, když ji obešel a za jedněmi z posuvných dveří skříně byla místnost. Takovej ten jak se dnes říká . . . sex room.

"Nebudu ty dveře zavírat. Vždy budeš mít možnost odejít."

Prstem přejel přes vypínač a rozsvítil se teplým světlem podhled. Jednu stěnu pokrývala zrcadla. Na stropě byla různá očka. Ondřejský kříž poznala. Lavice na spanking a vedle ní pověšené potřebné. . . nářadí. Postel s nebesy? To na ni udělalo dojem. Na sloupcích kování, do kterého se dalo ledaco uvázat. A pak jakýsi sekretář. Byl černý a vykládaný perletí. Otevřela šuplíky. Jeden po druhým odkrýval tajemství. Hedvábné, dlouhé šály a provazy na shibari. Páska na oči. Roubíky. Pouta v několika provedeních a z různých materiálů. Kovová, kožená . . . i stahovací pásky. Kolíčky a svorky na bradavky. Dokonce tam našla i nějaké magnetické. Womanizéry, masážní hlavice, anální kolíky, vibrační vajíčka, a nespočet dalších šidítek.

On ji pozoroval. Vnímal to tenké napětí visící ve vzduchu. Viděl její tvrdé bradavky. Viděl, jak naklání na stranu hlavu, když si prohlíží jednotlivé kousky. Stoupl si za ní. Vzal její prsa do dlaní a začal jí líbat v místech, kde končí vlasy. Cítil odpověď jejího těla, kdy se do jeho doteků vtiskla. Natáhl se k jednomu ze šuplíků, vytáhl kožená pouta a pár dalších kovových komponentů a jemně jí je zapnul okolo zápěstí. Pak zvedl její ruce a připoutal je do ok zabudovaných ve stropě.

Svlékl si svetr a částečně rozepl poklopec u džínsů. Vytáhl ony magnetické svorky a upl je na její bradavky. Pro ni ten pocit byl nový. On ale věděl dobře jak pracují. V prvních chvílích nic výrazného necítila, ale čím dýl byly připnuté, tím víc sílila tupá bolest způsobená k sobě se tlačícími magnety přes vrcholek její ztvrdlé bradavky. Pak rozepl její kalhoty a sundal je. Nechal jí jen černé kalhotky. Měl pokušení jí dát pásku přes oči a tak se zeptal, jestli s tím nebude mít problém. Řekla, že ne. Přetáhl ji tedy pásku přes oči. V tu chvíli viděla už jen tmu. On se kochal pohledem na ni.

Slyšela škrtnout zapalovač. Pak cvaknutí nějaké západky, zvuk šoupajícího se šuplíku. Zašustil nějaký papír, krabička? Nebyla si jistá. Najednou mnul její klitoris přes látku kalhotek. Zvuk trhající se látky. Látka kalhotek na pravém boku se svezla. Ucítila, jak se obnažuje její klín. Jeho dlaň na jejím rozkroku najednou byla hrubší, dotek byl intenzivnější. Další trhnutí. Byla najednou nahá. Ale jen na okamžik. Nadzvedl její nohu a pak druhou. Ucítila, jak se jí po kůži pohybují kovové řetízky. Pomalu směrem nahoru klouzaly po její kůži, až se i dva zastavily o její mokrý roztok.

"Tohle ti sluší." pronesl tichým hlasem.

Pak následovalo nějaké cvaknutí, západka a cosi koženého začalo obtáčet jeden a potom i druhý kotník.

"Rozpěrná tyč. Být tebou, moc se nebráním."

Princip rozpěry jí byl jasný. Nebyla si jistá ale jak to funguje v tomto případě prakticky. Později to zjistí.

Stál tam a díval se na ni. Byla krásná. Dokonalá. Její rudé bradavky ozdobené jeho oblíbeným šperkem. Na sobě kalhotky z řetízků, za které se dalo chytnout a i hrubší silou přirazit si její zadek na jeho penis. A nohy na šířku ramen od sebe zafixované tak, že se mu nemohla bránit. Prohlížel se její tělo. Pak vzal do ruky svíčku a začal odkapávat vosk. Na její tělo. Zatím jen na ramena a záda. Pomalu stékal dolů až na zadek, než zatuhl. Lehce hekla pokaždé, když vosk dopadl. Naklonil se k ní a jen pošeptal, že by jí taky mohl dát roubík, ale že dnes to neudělá, že dnes ji chce slyšet.

Uvědomila si svoji bezmoc. Byl to pro ni pocit, který roky neznala. Ne v rovině intimity. A nikdy dřív v takové míře. Bradavky ji začínaly trošku pálit. Jako by je někdo dlouho držel mezi zubama. A k tomu ten horký vosk. Štípalo to v kůži, ale bolestí by to nenazývala. Jeho ruka najednou přistála zase v jejím rozkroku. Přes vroubkování řetízků byl dotek a každé promnutí mnohem intenzivnější. Když se do toho prožitku chtěla vnořit celým tělem, udělala pohyb nohama, kdy se jí rozjela rozpěrná tyč. Asi o třicet centimetrů. Nečekala to a chtěla instinktivně dát nohy k sobě. Nešlo to.

"To bylo rychlé." Konstatoval. Pak cosi cvaklo. Ucítila tah celého svého těla směrem nahoru. Ne o moc. Tak možná o deset centimetrů. Pak cosi klaplo, cvaklo, obtočilo se kolem těla. . . Nějaké šňůry a provazy. Její tělo se začalo hýbat. Když celý proces ustal, byla zavěšená ve vodorovné poloze obličejem dolů a s nohama ohnutýma v kolenou směrem nahoru.

"Dobrý?" ujistil se. "Neřeže nikde nic do kůže?"

"Ne." odpověděla s pocitem, že jí vyschlo v krku.

Uslyšela zip. Pak látku v pohybu a než si uvědomila, že to byly jeho džíny, tak palcem přejížděl po jejích rtech až sjel na bradu a udělal ten pohyb, který vám otevře pusu. I ona ji otevřela a on jí tam vrazil svoje k prasknutí naběhlý péro. Měla hodně plno v puse a to tam nebyl ani z půlky. Nechtěl se jí tlačit až na mandle, ale v okamžiku, kdy se vytvořeným podtlakem přisála kolem jeho penisu, neodolal zajet hlouběji. Ona ucítila jak mu v něm zaškubalo. On se málem zbláznil. Ještě párkrát si ten pohyb zopakovali, než vyjel z její pusy.

Ze své sbírky bičíků si vybral ten jezdecký. Plácl ji po zadku a čekal, jak tu ránu příjme. Sykla pod štípnutím pevné kůže na konci. Ale držela. Neuhýbala před další ránou. Tak jí pochválil, že jí to jde a ať si počítá. Že jí teď vysází na holou deset ran za to, jak minule utekla. Počítala a on byl překvapen, že nekladla odpor. Na jejím zadku se rýsovaly obrysy od koncovky. Chtěl ji políbit. Za odměnu. A tak si klekl mezi její stehna a začal jí líbat. V rozkroku. Chtěl jemně. Ale pak se rozhodl jí oplatit její přístup a nasál její klitoris. Její reakce byla hodně hlučná. Prvně do ní zajel prsty. Cítil, jak moc je mokrá a jak se zároveň stahuje kolem jeho prstů. Jindy by si ještě hrál. Ale toužil ji mít. Teď. Cvak Cvak Cvak Cvak. Rychlý dotek kovu o kov. Najednou napůl seděla, napůl ležela zavěšená do kožené houpačky. A v té správné výšce, aby do ní mohl přirážet. Nečekal už na nic. Zajel do ní. Její reakce prošla celým tělem. Přijala ho a chtěla ho. Hladově. Nedočkavě. Její tělo žadonilo o jeho pozornost a on jí tu pozornost dopřál. Sevřela se uvnitř. Katapultovalo ho to do stavu, že nedokázal přemýšlet, ovládat se. Přirážel tvrdě. Cítil, jak mu stéká její rozkoš po klíně a stehnách. Jak mu stříká na podbřišek. Nepřestával ani tak. Jeho orgasmus byl silný. Ona ho přijala jak jen mohla. Přesto z ní vytékalo jeho sperma smíchané s jejím nektarem.

Nevnímala čas.

Po pár vteřinách ji odstrojil, odepl a odnesl do postele. Do té v ložnici. Měla uvolněné rysy ve tváři a vláčné tělo. Políbil ji na bradavku. Věděl, že budou ještě citlivé, proto byl něžný.

"Líbilo se ti to?" zeptal se.

Otočila se na něj, prsty mu přejela po tváři a řekla jen:

"Myslím, že pro začátek . . . to bylo moc fajn."