Hejkal

Putovala proti proudu řeky i času. Od říční delty řeky vlévající se do moře přicházela s vůní soli a pletí barvy písku. Dlouho své kroky vedla údolími pod zasněženými štíty i v lužních lesích na rovinách. Z její krásné řeky už byl jen horský potok. Bystřinka perlící se přes kameny dolů skrze kapradí, blatouchy a krajkoví sasanek na břehu. Blížila se. Věděla to. Zbýval jí už jen výstup nahoru po ostré šíji skalnatého obra. S dlouhou holí vedla každý svůj krok přepečlivě. Poslouchala přicházející večer. Poslední švitoření ludaček, které táhnou z teplých krajin do hnízdišť a pod větvemi stromů hledaly přenocování. Rychlý dupot nožek ježka, který po dlouhém zimním spánku už rejdí po lese a hledá šťavnaté sousto k večeři. V dálce šustot listí po skocích srnčího.

S každým vystoupaným metrem se ale i zvuky lesa měnily. Víc drobných kamínků drolících se pod podrážkami bot. Zpěv ptáků vystřídalo soví mládě volající svou matku. A na skalnatém štítu se odrážel klepot kamzičích kopýtek. Už brzy. Hvězdy se nad horami rozprostřely jako diadém matky přírody a samotná mléčná dráha se v nich vinula jako bílé prameny jejích vlasů. Musela zrychlit. Už jí zbývalo snad jen pár kroků, ale čas kolo času pro dnešní den se blížilo svému překlenutí do druhého dne.

Voda ji vedla jistě. Její vůně byla jako život položený v mechovém polštáři. Její klokotání připomínalo padající perly. Ještě krok a druhý. Pozvedla zrak. Už to někde tady musí být. Zahlédla první. Sotva viditelné modré světélko. Patřilo bludičce. Duši nekřtěňátka. Rozhlédla se okolo a další dvě modrá světélka se blížila k ní. Sotva dýchala, aby nenazlobila jejich vrtošivé povahy. Byly zvědavé a za chvíli se kolem ní motaly jako v kruhu. Vytáhla Dřevěného koníka, panenku a káču a podala jim je. Ty se zaradovaly.

"Že jsi nás obdarovala, povíme ti, kde najdeš to, co tvé srdce hledá."

"Hledám už dlouho dítka rozmilá. Za války narukoval, roky tam na jihu bojoval a když vrátit se měl, do hor šel, než za mnou vrátil by se. Sám sebe se bál. Já čekala na něj, nešel, nevracel se. Vydala jsem hledat ho a řeka zavedla mě sem. Znáte ho?"

Modrá světélka se přitočila k sobě, chvíli tiše broukala si, než odpověděla, že ano a že je to Hejkal, co zde straší ty, co se vydávají do hor rušit klid tvorů žijících zde.

"Není radno za ním chodit ženo hodná. Tvor je to zadumaný, škodolibý a krutý umí být. Ale pokud je to přání tvé, zavedeme tě až tam, kde pobývá."

Žena poděkovala a šla za lucerničkami. Šli dlouho, až nad ránem se světýlka zastavila.

"Už musíme jít, ale támhle jak jsou ty staré stromy. Dobře se tam rozhlédni. V jednom rozložitém dubu, co dutý je, Hejkal spává. Že jsi nás ale hezky obdarovala, poradíme ti. Počkej na slunce, neb jinak život ztratit můžeš, když nespícího ho překvapíš." a v tu chvíli se světýlka rozplynula jako kapičky medu v hrnku čaje.

Šla tedy ke starým stromům. Koruny měly košaté a větve dosahaly až k zemi. Slyšela, jak si vyprávějí staré příběhy. Některé větve praskaly pod tíhou let, jiné vrzaly s prohánějícím se větrem. Posadila se do mechového koberce pod kamenným vozkou, co strážil tajemství posvátného háje. Čekala na slunce, víčka jí padala, ale usnout by znamenalo ztratit čas. Když nebe zmodralo a první paprsky slunce hřály její tvář, opřela se o svou hůl a poslední těžké kroky vedla silou vůle k háji. Před každým stromem uklonila se, aby mohla ke kmenům projíti. Vnímala, jak se větve rozestupující před ní všelijak kroutí a stromy se naklání na jednu či na druhou stranu. To víly bydlící v jejich korunách si ji přišly prohlédnouti. Kmen za kmenem si prohlížela, však některé nebyly vykotlané, ani duté. Jiné byly, ale spala v nich liška nebo v nich ptačí hnízda byla. Nepřestávala. Z posledních sil procházela další a další stromy. Ty už nečekaly, až se před nimi pokloní. Rozestupovaly své větvoví a zvědavě si ševelily koho že to ta žena hledá si.

Celý den tam bloudila, nevšimla si že slunce již zapadlo. To pak k ní víla z oskeruše staré sestoupila.

"Koho hledáš ženo s havraními vlasy?"

Ta na ni pohlédla a odvyprávěla stejný příběh jako v noci bludičkám. Víla ji vyposlechla a zeptala se:

"My posvátné stromy ti poradíme, pomůžeme, ale nejdřív nám povyprávěj nějaký pěkný příběh, který uchová se v paměti našich letokruhů."

Žena se zamyslela, posadila se na kořeny oné oskeruše, hůl opřela o kmen a začala vyprávěti.

"V chalupě na konci vsi žila žena. Porodila zrovna synka. Chlapec okatý a silný na první pohled, jen plakal pořád. Jedné noci brekot dítka přilákal ke stavení divoženku. Ta chlapce uchopila z kolébky a chvíli ho hojdala. Prapodivně mumlala, že rozumět jí nebylo, ale chlapec usnul a spal až do rána. Další noc chlapec zase plakal a tak divoženka přišla a otevřeným oknem chlapečka vytáhla a na rukách houpala, až opět usnul. Matka však tušíc cosi jedné další noci koukala se škvírkou u dveří. Když divoženku spatřila, ulekla se, že jí dítě uhranula a rozběhla se k ní, že vyžene ji. Ona malého do kolébky vrátila a než se hospodyně rozhořela zlobou, byla pryč. Jenže rok se s rokem sešel. Malému chlapci bylo na třetí léto. Ve vsi roznemohla se zlá nemoc. Hospodář umřel a hospodyně svůj poslední růženec se modlila. Nebylo kdo o malé pachole by postaral se. Tu vzpomněla si na divou ženu za oknem. Otevřela tedy jej a z posledních sil volala, aby pro malé si přišla, že ona rána nedožije se, ať se o synka postará. Netrvalo dlouho a ve světnici stála žena, co hrbila se nedůvěřivě, však v očích bystrý pohled měla. Chlapce k sobě přivinula, oknem vyskočila a už jí nikdo nikdy neviděl. Hospodyně rána nedožila, osud chlapce nebyl znám."

Stromy naslouchaly a příběh se jim líbil. Ustoupily do strany a odkryly stařičký kmen. Už bez větví, jen tam suchý stál.

"Tam spává, když je bílý den, ale teď už tma se rozprostírá. Bude vzhůru. Posečkej."

Nechtěla už čekat. Vykročila. Svéhlavě. Slyšela, jak stromy rozševelily se velice. Jako by volaly, ať tam nechodí. Nemohla si ale pomoci. Srdce bušilo jí. Tělo bolelo únavou. A mysl už ztrácela vědomí. "Ještě krok, dva." říkala si potichu. Slyšel ji. Uviděla ho, jak tam stál. Zády k ní sic, ale věděla, že on to je. Otočil se. V očích pohled zlý mu náhle potemněl. Jako by se vylil v duši všechen jeho bol. Viděl ji a nevěřil. Myslel, že dohnalo ho šílenství. Vytrvale brodila se ještě bezlistým borůvčím. Šla dál. Viděla ho jako toho, kdo její srdce stále měl. Snad jen mokré, rozcuchané vlasy se mu stáčely do tváře o něco delší, než-li dřív. Kratší vous kopíroval jeho čelist. Ale jinak byl stejný. Vysoký, urostlý, ramenatý pořád jako v paměti ho měla. Jen jeho tělo prozrazovalo větší pružnost v každém pohybu.

"Ještě krok, snad dva." řekl i on, když se k ní rozešel. Viděl její únavu. Chytil ji v poslední chvíli, když klopýtla, přitiskl ji k sobě.

"Jsi mé šílenství nebo duše mé milované, která navštívit mě přišla v mé samotě?" zeptal se jí.

Neodpovídala. Neb sil již neměla. Vzal ji do náruče a odnesl ji ke kmeni starého stromu. Položil ji tam a oheň rozdělal. Spala hodin pár, však v čase, kdy noc bývá nejhlubší, probudila se a on tam u ní držel stráž. Viděl jak probouzí se. Klekl si tam k ní. V tu chvíli byl velmi rád. Přitiskl ji k sobě. Chvíli mluvili. Chvíli líbali se. Svět okolo ztratil svoji nekonečnost. Čas přestal se kamsi drát.

Vycházelo slunce. Její černé vlasy se leskly jako indigová modř. Hladil jí po nich. Něžně. Díval se na první drobné vrásky u modrých očí. Byl v nich zase ztracen. Vzala jeho ruku a položila ji na své srdce. Ten tlukot probíjel se až do jeho těla. Vracel ho do dob, kdy do něj prostupoval v těch nejintimnějších chvílích, kdy spolu trávily kousky času, které měly. Zatoužil jí zase sevřít kolem pasu, přitisknout si její horké, hebké tělo na to své. Ruka mu sjela po šněrovačce jejích šatů níž. Vnímal, jak má klidný dech. Uklidňoval i ho. Však zároveň jako by říkal, ať teď hned vezme si ji. Teď a tedy. V posvátném háji.

Vítr přestal čechrat siluety listím odívajících se bytostí. Mraky se sklonily níž, aby vtančily do mlžných oparů a je zahalilo jitro. Další polibky je spojily do tanečních kroků milostného rituálu. Svlékajíc se ještě, jejich mladá těla, pamatující si vše, zaklesla do spojení z touhy. Ozvěna nesla jejich rozkoš napříč údolím pod nimi. Jeho tělo si pořád pamatovalo, jak slastný pocit v jejím těle rozlíti. Bral si ji zas a znovu. Plnil její touhy a plnil i její klín. Zmocnil se jí docela a přestat nechtěl. Nemohl. Jednou pod sebou ji měl, pak zas ona osedlala si ho jako hřebce a uháněla na něm jako s větrem o závod. Mockrát se v ní topil vyčerpaný, však neměl nikdy dost. Ještě víckrát však skropila ona jeho vous či tvrdý chvost.

Jejich příběh už je zapomenutý lidským uším, ale půjdete-li stejnou cestou, jako ona tenkrát šla. Možná... Třeba... Snad... Najdete je tam. Stále a znova spolu milovat se. Občas i divoce obcovat.