Halloweenská pohádka

Byl Samhain. Ten večer, kdy mrtví tančili ve světě živých. Po špičkách našlapovali kolem jejich hlav na polštářích snících. Kdy opozdilcům křížili jejich směr.

Tu noc mladá dívka pálila svíce na náhrobku svého milého a prosila starou babici, aby jí ho na jedinou noc přivedla za ní. Stará babice k ní ruku napřahovala.

"Co mi za to dáš milé děvče?" ptala se skřehotavým hlasem.

"Medailonek zlatý po babičce mám tu. Snad by se Vám zalíbil." s nadějí odpověděla důvěřivě.

"To jsou cinkrlata pozemská a do rakve si je sebou nevezmu. Co jiného nabízíš mé touze?" ptala se a z úst, co černou poživačnou díru připomínala, linul se puch hnilobný.

"Pak snad vlasy své bych ti zde mohla dát. Ostříhám je. Nožík mám sic tupý, ale stačit bude snad." a důvěřivé oči vzhlížely do prázdných důlků, z nichž červy ven se draly.

"Vlasy své povídáš? To nestačí. Co přidáš k nim dítě mé?" a prsty kostnaté bezmasé natáhly k dívce se.

"Pak už snad . . . jen můžu kapku krve své ti dát." a sklopila dívka kajícně svůj zrak.

To babice v ušmudlaném hávu nadskočila radostí. "Souhlasím."

Babice nadzvedla se v hrbu a holí o náhrobek třískla. Jiskra odlétla až k zídce. Zaprskala v suché trávě, pak modrý plamen za tam vzňal. Začal sílit v žáru svém. Nehřál, zima z něj šla jen a hnusný smrad.

"Teď zaplať cenu svou." urvala se babizna.

Dívka nožem vlasy odervává z hlavy své. Pramen za pramen v oheň háže. Pak do prstu se píchá. Kapka rudé krve jako rubín na kůži bělostné se skne.

"Na co čekáš? Pospěš, dokud čerstvá je." dychtivě se baba olízne.

Dívka prst otáčí a kapka padá do plamenů. Oheň zaskřípe a zaúpí. "Vážně ten oheň vzdych?"

Babice jen spokojeně hlavou kýve.

"Teď milého přivedu ti blíže."

Znovu holí udeří. Z trávy vzlétá noční motýl a s ním zavíří kolem dívky bílé pápěří. Vítr sílí. Dívka přivírá svůj zrak. Babice si mumlá cosi, kouzlo staré snad.

Zvon odbíjí ranní druhou hodinu, náhrobek se odsouvá. V hrobě sedí mladík. Bílý, ale jako živý. Oči otevírá. Ruce napřahuje. Červík zatím babě padá z hnát.

"Milá má."

Chvíli ji objímá. Pak se ptá:

"Kde vlasy nechala jsi drahá má?"

"To jí jsem dala za tvůj zrak."

"A co na prstě to máš?"

"To jen kapka krve, pro tvůj hlas."

Chlapec s dívkou těší se z objetí. Odbíjí třetí. Chlapec lehá zpět si pod prstí.

Dívka pláče. Čas utekl jí rychle. Teď domů odejíti musí. Za rok vrátit se zas zkusí.

Babice však belhá se ke zchátralé zídce. Plamen modrý hoří stále dál. Babice do něj stoupá si. Oheň ovíjí její kosti svaly, kůží jako hedvábí. Vlasy ač bílé, krásné na ramena padají ji. V bocích zálibně se zhoupne. Ňadra dmoucí pohladí. Teď honem . . . čas je její.

Holí uhodí do desky hrobu, krásná z ní je samice. Nahá, ve vlasech jen oděná, rozvírá své nohy pojmout jeho penis ještě více. Milý dívčin v ní babiznu nepoznává, neb tvář podobá se jeho milé, jen starší o trošku, jen prsa větší o co více, co v bocích zakulatit se stihla za ty roky sice?

V hrobě spolu souloží. Chtivě si ho žádá více. Mladík už nemůže ač by rád. Babizna pobízí ho. Mladík slunce vyhlíží, však dlouhá rána má ten listopad. A tak bere její boky, zvedá ji a pokládá na ten kus chladné žuly. Rozevírá stehna bělostná, studená jako smrt. Ústa přikládá a dává rozkoš jakou může ještě dát. Ona úpí blahem. Spokojená blahem dvakrát, třikrát možná, potom ještě jednou zas. Když v tom kohout zakokrhá. Deska žulová se hne. Babici její čas připomíná, blíží se konec hle.

A znovu kohout kokrhá. Babice už ztrácí kůži, maso z kostí a ze rtů padá rudý pel. "Jdi k čertu jitro!"

A kohout zakokrhá potřetí.

Úpí sivá kostra bez očí. "Tak jdi chlapče. Jdi. Jsi volný. Tvůj osud se za rok však znovu zde naplní."

Mladík stojí nad hrobem, kde jméno své poznává. Z masa, kostí . . . Živý. Odchází. K dívce své ? Možná. Snad.