Dusot koňských kopyt
Sedím v sedle svého koně. Jeho deset metráků svalů a kostí mě v dusotu tlumeném sněhem odnáší do bílé pustiny. Vnímám každé jeho odfrknutí. Vidím páru odcházející od jeho nozder. Každý jeho napnutý sval přenáší svou energii do mě. Vplouvá se mnou do lesních cestiček, pronáší mě pod větvemi starých smrků a jeho kopyta neomylně cválají dál. Zná tu cestu. Jeli jsme tudy tolikrát.
V mé hlavě se třídí myšlenky. Jsou jako vločky včerejšího prašanu. Ztrácí svou lehkost, usedají si, přimrzají, tvrdnou a hrubnou. Studí. Ze zimního pápěří se stává mrazivý krystal ledu. Ostrý, zraňující. Kopyta koně se boří hlouběji ve sněhu. Zpomaluje. Oddechuje prudčeji. Jen kousek překonat. Jen ten zavátý svah.
Síla kopyt drtí hutné závěje. Krok za krokem si dělají cestu. Kousek po kousku. Aby se dál mohla zase rozeběhnout. Beze strachu. Svobodně. Jen se nechávám nést. Zavírám oči. Cítím sílu života mezi svými stehny. Jako by to byl tanec, kdy tělo jednoho splývá v pohybu s tělem druhého účastníka.
Zase zatoužím. Zalituji toho. Přesto . . . nemůžu si pomoci. Má mysl se ovíjí kolem vzpomínek. Dávných, přesto živých. Mé vnímání opíjí tvá vůně. Mužná vůně potu. Chuť soli ve tvé kůži. Barva tvého hlasu rozechvívající můj chtíč. Svlékáš mě. Nedočkavou. Chtivou. Je léto . . . před patnácti lety.
Tráva voní po slunci. Trochu jako seno. Trochu jako rozkvetlý záhon bylinek. Vyprávíš. Já poslouchám. Mlčky. Tiše. Miluju tvůj hlas. Uvážlivý, který má tolik co říct. Obloha se barví do červánků. Rty, které se do sebe vpíjí. Horké. Hladové. Tvá dlaň, která hledá knoflíček za knoflíčkem. Svlékáš mě pomalu. Vidím ve tvých očích obdiv, úctu i dychtivost. Rozprostírám vlasy do stébel trávy. Vnímám váhu tebe na svém těle. Každý tvůj pohyb se promítá do mého těla. Unášíš mě někam daleko. Krása, pro kterou bych umřela. Znovu a zas. Snad tisíckrát. Nebo možná jen jednou, dvakrát?
Sedím v sedle svého koně. Vnímám, jak mě nese napříč zasněženou krajinou. Stébla trávy jsou dávno pod příkrovem zimy. Vnímám sílu v jeho hrudi. Vnímám jeho oddanost. Jeho oči se na mě dívají tiše, klidně, věrně. Nechávám se nést. Unášet. A toužím. Víc, než kdy dřív.