Druhá lovecká sezóna V.

Procházeli lesem, když ji Max vzal za ruku a vedl ji ke kraji lesa.

"Henry tady má kousek posed. Ale musíme tiše. Zvěř se tady na té louce pase pravidelně i přes den. Jen je nesmíme vyplašit."

Laura s obdivem sledovala Maxe, jak tiše se v lese umí pohybovat. Sama uměla být téměř neslyšná, ale u něj ji to nějak překvapovalo vzhledem k jeho výšce. Vylezli po žebříku na posed a pozorovali okolí. Asi po dvaceti minutách přišel na dohled od nich srnec. Byl ostražitý, jako by měl tušení, že tam jsou. Vítr se téměř nehnul, ale je možné, že i tak je srnec cítil.

"Je tvůj Lauro." zašeptal Max.

"Počkám, jestli přijde blíž. Nestojí zrovna dobře a nerada bych ho jen postřelila a pak dohledávala." pronesla k Maxovi dívajíc se do optiky puškohledu.

Max se k ní nahnul, obejmul ji a dlaní stiskl její bok.

"Mám rád ten moment, kdy se dech zastaví. Okamžik před výstřelem. Ten okamžik, kdy lovím divoké, svobodné zvíře s důstojností první rány, která ho zasáhne do srdce. Kdy váhám, jestli mu dám život, svobodu . . . Kdy ho nechám jít. Nebo ho ulovím s úctou, kterou si každé lovené zvíře zaslouží. Jen jeden nádech. Poslední ujištění, že jsem se rozhodl dobře. Výstřel. Zpětný ráz kulovnice, který cítím v rameni. Vůně střelného prachu, která ulpí na vteřinu v nose. Jeden okamžik, který naplní tělo adrenalinem. . ."

Laura poslouchala jeho tiché šeptání a prazvláštně ji vzrušovalo. Uvědomovala si, jak dokonale popisuje to napěti z lovu, které cítí i ona. Ten okamžik, kdy vždy váhá, jestli vystřelit. Pak zapře flintu do ramene a výstřel. Okamžik, kdy ona ví, že rozhodla o životě svobodného tvora, ale on ještě žije. Než ho už vystřelená střela zasáhne.

Srnec zvedl hlavu od trávy, kterou spásal. Byl ve střehu. Poslouchal co se okolo něj děje. Laura dala svůj prst na jeho rty. Tiché gesto, aby mlčel. Zadívala se mu u toho do očí. Viděla v nich touhu, chuť i něhu mísící se živočišnou potřebou. Když se otočila k srnci, byl pryč. Utekl.

Max se začal smát.

"Tak to vypadá, že ho vyděsil spíš tvůj pohyb, než můj hlas. Můžeme jít zpátky. Ten už se nevrátí."

Laura trošku uraženě nakrčila nos. Už zase. Max ji chtěl v tu chvíli naplácat na holou, když to uviděl.

"Uvědomuješ si, jak mě tímto gestem vždy dráždíš . . . Lauro?" řekl přiškrceně.

"Jakým?" zeptala se nechápavě.

"Tím nakrčeným nosem, když nesouhlasíš. Mám chuť ti naplácat na holou."

"To neuděláš."

"Že ne?" pronesl když dole pod žebříkem posedu čekal, až sleze ona. Chytil ji než došlápla na zem, přehnul si ji přes koleno a začal jí vyplácet jednu za druhou na zadek.

"Stačí. Maxi. No tak." smála se Laura.

"Ty se tomu směješ?" řekl na oko pohoršený Max.

"No jak myslíš." a začal jí rukama kalhoty rozepínat a stahovat dolů pod zadek.

"Maxi no tááák. Neee." smála se ještě víc.

Max začal s výpraskem. Lauřin smích se začal míchat s roztouženým vzdycháním ve chvíli, kdy Max mezi jednotlivými údery zajížděl prsty mezi její stehna a mnul přes kalhotky její klín. Vrtěla se, bránila se, ale Max ji dokázal udržet. Po osmé ráně už jeho ruka mezi jejími stehny zůstala. Odhrnul kalhotky a prsty zajel do ní. Laura pořád ležela přehnutá přes jeho nohy. Jednou rukou držel její ruce a druhou ji prstil dokud se neudělala.

"Fajn, teď jsi byla potrestána . . . Miláčku. Teď víš, co tě bude čekat vždy, když nakrčíš svůj rozkošný nosík." a posadil Lauru udýchanou do trávy. Nedokázala mu na to nic říct, jen se dívala způsobem, že chce víc, ale bylo jí jasné, že víc nedostane.

"Obleč se a půjdeme." pronesl k ní s úsměvem a vzal její kulovnici.

***

"Šéfe tomu neuvěříš. Ta čubka, co nás napráskala policii si to rozdává na panským s nějakým borečkem. Kde? No u té nové oplocenky na spáleným, jak tady mám oblídnutýho toho srnce. Vyfotit? Hele tak blízko se k nim nedostanu, aby to bylo vidět. Ale asi vím, kdo je ten mladej. Pamatuješ si na toho spratka od tý šílený ženský, co bydlela za doktorem? Jo, ta co ji zavřeli do cvokhausu. Asi se mladej vrátil."