Druhá lovecká sezóna I.

Po štěrkové cestě přijížděl černý Defender. Zaparkoval vedle Forestera Henryho, který stál na terase dřevěného srubu. Vystoupil z něj Max. Vzdálená přízeň od Claudie. Jako malý jezdíval často na panství. Henry ho učil jezdit na koni a lovit. Když vyrostl, odjel studovat do zahraničí a po vysoké tam zůstal. Ozval se Henrymu nedávno, když potřeboval pomoci s koupí koně. Chtěl ho pro svou neteř. Začínala jezdit a chtěl pro ni koně, který bude klidný a vhodný na učení.

"Maxi, rád Vás zase vidím. Jaká byla cesta?" usmíval se Henry.

"Henry. Děkuji za pomoc." obejmul Max Henryho na pozdrav tak, jak se objímají staří přátelé. Pak vešli dovnitř do srubu a probírali co je nového téměř celý večer.

"Zatopil jsem Vám v sauně Maxi. Vše, co byste mohl potřebovat, tady máte. Claudie se zastaví nejspíš zítra dopoledne." a po krátkém rozloučení nasedl do svého auta a odjel.

Maxmilián. . . tedy Max vyšel na zadní terasu srubu. Ten výhled si pořád pamatoval. Pohled na vodní hladinu jezera. Břehy porostlé trávou, boruvčím celé jezero olemované vzrostlými smrky, jedlemi a douglaskami. Když se domlouvali, že přijede, tak mu Claudie nabídla, aby se ubytoval na panství, ale požádal ji o to, aby mohl pár dní zůstat na srubu. Dlouho tu nebyl a měl to tady opravdu rád.

Srub, který stál původně, byl menší a jednodušší. Využíval ho Claudiin otec a strýc v lovecké sezóně jako loveckou chatu. Ale Henry s Claudií z něj udělali příjemný chalet. Dole velký obývací pokoj s krbem, lovecký pokoj, kuchyň s barem a koupelna. V patře pět ložnic s koupelnami. A ve sklepě krom chladící místnosti na pověšení zvěřiny byl prostor pro spa s vířivkou a saunou.

Oceňoval klid, který tady byl. Poslední roky strávil v ruchu velkých měst jako byl Berlín, Tokyo nebo Madrid. Takže když si sedl do křesla se skleničkou Remy Martin, užíval si všechny ty zvuky letního lesa. Ptáky, které zaháněla do hnízd přicházející tma. Nebo srnce, kteří dávali vědět o jejich vrcholící říji bekáním, připomínající štěkání chraplavých psů.

Byla už skoro tma, když uslyšel parkovat auto. Šel se podívat na příjezdovku, jestli se nevrátil Henry nebo nepřijela Claudie. Ale auto, které přijelo, parkovalo asi padesát metrů od srubu mezi stromy. Starší, tmavě zelené SUV. Vystoupila z něj mladší žena v zeleným, s loveckým kloboukem a z kufru brala mladého barváře, kterého připla na vodítko.

Když si všimla Maxe ve dveřích, tak na něj zavolala, že je domluvená s Henrym, že tu nechá auto. Že v sousední honitbě postřelili srnce a že přešel k nim do honitby, tak ho zkusí se psem najít. Pak otevřela zadní dveře za řidičem, ohnula se dovnitř, aby vytáhla brokovnici a dala si ji na rameno.

To už si Max bral vestu, že jí půjde pomoci. Tak nějak automaticky. Nepřemýšlel ani nad tím, jestli ona o to stojí. Oznámil jí to. Věděl, že v místních lesích bývá problém s divočáky. Zavolal Henrymu kde najde klíče od skříně na pušky. Vzal si taky brokovnici, nějaké breneky, lovecký nůž, Henryho lovecký kabát a čelovku. Pohory měl svoje v autě, takže tu holku zdržel sotva pět minut a byl schopný vyrazit.

"Henry říkal, že tu bude nějaký . . . Claudiin bratranec nebo co jste. . . To jste asi Vy, co?"

"Jsem Max. Její . . . vlastně něco jako synovec . . .přes koleno. Můj pradědeček byl bratr jejího dědečka."

"Jsem Laura." ušklíbla se a podala mu ruku. "Ty Vaše šlechtické rodokmeny." pronesla tak nějak napůl pusy.

Max se začal smát. "Máte něco proti starobylým rodům s rodovými sídli?"

"V případě Claudie ne. Ale s jejím strýcem byl vždy problém se na všem domluvit. Vzhledem k tomu, že dělám mysliveckého hospodáře vedle na honitbě, tak si umíte představit. . . ."

"Umím." dodal Max. Věděl moc dobře o čem Laura mluví. I Claudie si se svým strýcem užila své.

Chvíli mlčky šli lesem. Vyhýbali se větvím a kořenům. Jen dva světelné kužely z čelovek jim usnadňovaly průchod lesním porostem. Pak došli na starou lesní stezku, po ní se dali dolů k potoku. Na druhý břeh se přebrodili po vodou omletých kamenech a po pár minutách došli na místo, kde by měl postřelený srnec někde být.

Laura nechala dělat psa to, k čemu ho cvičila. Max sledoval její tiché pokyny rukou, kdy pes naprosto dokonale rozuměl tomu, co ona po něm chce. Po půl hodině našli pár kapek ještě ne úplně zaschlé krve na listech maliníku. Pes nabral do čenichu pach a za pět minut našli srnce, který byl už vysílený, ale pořád ještě žil.

Laura akorát odvolávala psa a než si stihla všimnout, Max dával srnci záraz nožem, aby se už dál netrápil.

"Zajdu pro auto. Znám tu starou lesní stezku a jak znám Henryho, bude pořád sjízdná." nabídl Max.

"Stezka je sjízdná. Ale jen pod skály. Před pěti lety se tam sesunul svah a dál se nedostanete. Proč myslíte, že jsem nechala auto u srubu?"

"Do háje. Kam se tedy dá dostat autem nejblíž?"

"Znáte to okolo těch nových rybníků?"

Max se zatvářil nejistě. Roky tu nebyl a o nových rybnících nevěděl. Laura se na něj podívala a on nevěděl, jestli se zlobí, nebo je naštvaná na situaci jako takovou. Všiml si, jak přitom nakrčila nos a uvědomil si, že je docela pohledná a to i nenamalovaná a rozcuchaná z toho prodírání se lesním porostem.

"Okey. Tak to uděláme jinak. Ukážete mi kam mám snést toho srnce a Vy dojdete pro auto a kolem těch nových rybníků přijedete tam, kam se Vám podaří dojet." pronesl aniž by očekával odpor.

"To nevím. S tím Vaším tankem byste tam projel. Ale já tam teď neprojedu. Je to sice pracovní auto do terénu. Ale nemám tak vysoký spodek auta. Bojím se, že ho na brodu utopím." řekla tak trochu nakvašeně.

Max vydechl. Vytáhl z kapsy klíče od auta a podal jí je.

"Co já s něma?"

"Vezmete si ten tank a přijedete s ním blíž?"

"Neumím takový auto řídit." pronesla tiše a naštvaně.

"Tak to nám zbývá poslední možnost."

Laura se na něj podíval s otazníkem v očích jako malá holka, co čeká na rozuzlení pohádky.

"Tady." podal ji max flintu. "Vezmete mi tu flintu. Já vezmu toho srnce a odnesu ho sám až ke srubu." a klekl k srnci. Zarazil nůž, vyvrhl ho a hodil si srnce přes ramena. Srnec mohl mít okolo 15 kil, takže to nebylo zas tak strašné, ale věděl, že se pronese.

"Musíte mě vést Lauro. Žádné kozí stezky. Jasné?"

Laura se uchechtla. Posunula si popruh jeho brokovnice na rameni, přitáhla psa k sobě a vyrazili.

Zpět se šlo hůř, ale Laura je vedla přímo ke srubu. Přes potok, chodníčky vychozenými zvěří . . . Asi po třiceti minutách došli ke srubu.

"Vyvěsím Vám toho srnce dole v chlaďáku a stavíte se pro něj třeba o víkendu. Co Vy na to?"

"Musím prohlédnout jestli je zvěřina ok."

"Takže půjdete dál?" zeptal se Max uličnicky. Laura se na něj podívala. Bylo už hodně hodin.

"Klidně můžete přespat. Nahoře je místa dost. A pes může spát klidně uvnitř. Je to lovecká chata."

Pár minut přemlouvání, kdy řešili, že v tuhle hodinu ji odjet nenechá, že usne za volantem, Max sundával lovecký kabát, srnec visel v chlaďáku a Laura odkládala pušku do skříně na zbraně, kterou Max uzamkl. Pes už ležel před krbem a očividně se mu něco zdálo, protože blafal ze spaní. 

Max šel zkontrolovat saunu, ta pořád držela teplotu a stačilo ji jen na chvíli dohřát. Nabídl ji Lauře. Ale ta s díky odmítla, že stačí sprcha a jestli by neměl něco, v čem by mohla spát. Max jí nabídl svoje triko a boxerky s tím, že bohužel s její návštěvou nepočítal, jinak by jí vzal něco v Paříži na letišti. Laura se na něj podíval jako na snoba. . . . Zase ten její nakrčený nosík, měl chuť jí vrazit péro do pusy . . . .  A vzala si od Maxe nabízené oblečení.

"Mám pokoj na konci. Vemte si kdyžtak ten vlevo. Ručníky a ložní prádlo bude ve skříni.  Nejspíš. Kdyby nebylo, půjčte si z mého pokoje." Volal za ní na schody. Pak se začal svlékat. Těšil se na saunu. Dlouho neměl tu možnost ji mít jen pro sebe. Nastavil si teplotu co měl rád, vzal si jeden z ručníků, co tam měl nachystané a položil se na jednu z dřevěných lavic. Zavřel oči a cítil, jak ho dohání únava. Nastavil si upozornění na 15 minut na hodinkách, kdyby usnul a zavřel oči.

"Zatraceně nejsou tady žádné deky a polštáře." zaklela Laura, když prošla po sprše všechny možné úložné prostory v pokoji.

"Sice říkal, že si můžu vzít od něj z pokoje, ale . . . " váhala. Ještě se jednou podívala kde by něco mohlo být. Pak se odhodlala, že tedy zaklepe na Maxe. Nikdo se neozýval. Tak vešla do pokoje. Měl tam ustlané pro dva. Takže si vzala jednu deku a jeden z polštářů. Když se s tím v náručí otočila, vrazila akorát do Maxe.

Vešel do dveří, kolem pasu jen bílý ručník a jinak byl nahý a mokrý. Poprvé se podívala do jeho hnědých očí a uvědomila si o kolik je vyšší než ona. Jedno nadechnutí. Čas se zpomalil. Pak si uvědomila, že na něj civí, omluvila se, poděkovala za deku a protáhla se kolem něj ven.

Max se pobaveně otočil. Díval se na její nohy a zadek. Byla to taková normální baba. Pěkný nohy. Lákalo ho zvednout to své triko na ní, které jí sahalo pod zadek. Ale nechtěl být na ni nějak drzý. Ještě se pořádně utřel a nahý si vlezl pod deku do postele.

Byl to dlouhý den.