Dopis

May byla její přezdívka. Dostala ji, když nastoupila do armády na oddělení kybernetických sil. Uplynuly od té doby už dva roky. Prošla si základním výcvikem a pak ji přidělili na útvar, který se v té době přesouval prvně do Krakova a potom dál na sever. Nejdřív Klajpeda a potom Uppsala. A to sice kvůli posouvající se bojové linii. Byli totiž ve válce. Už pátý rok.

Její země spadala pod svazek armád střed s velitelstvím v Polsku. Když ale Ivani v tančících zabrali Ukrajinu, poté Slovensko a Maďarsko, tak se část jednotek pracujících "v zákulisí" přesunula do míst, kde mohli pomoci. Ona byla součástí jedné z nich.

Když se ubytovali v narychlo postaveném stanovém městečku, May se šla projít po okolí. Bylo tady víc jednotek, než by čekala. Ve starých cihlových budovách byla jídelna, špitál, výstrojní sklady a štáb. Ve sklepě pak veškerá technika pro výkon její práce. Měla ještě pár hodin čas, než jí začne směna, takže z kapsy vytáhla telefon a vyťukala zprávu v angličtině. Odpověď přišla obratem.

"Sejdu se rád. Kdy máš volno?"

***

Pár dní jim trvalo, než se potkali u jezera Mälaren. May ho poznala hned. Stála asi deset metrů od něj. Tiše. Prohlížela si ho. Stejné držení těla, stejné oči. Bylo to jako se vrátit do mládí o skoro 20 let zpět. Otočil se jejím směrem. Usmál se na ni a rozešel se směrem k ní. Obejmuli si. Ne jako dávní milenci, ale jako dva stále si blízcí lidé. Nikdy to nevyprchalo.

střih

Velká postel, bílé povlečení, otevřené okno, teplé letní odpoledne. Její dlaně zatínající se do prostěradla. On v jejím klíně. Oba nazí. Jí bylo čerstvých osmnáct a svět byl plný barev, chutí a vůní.

střih

Chyběl ji. Celé ty roky si spolu psali, občas volali. Celé ty roky o sobě věděli. Tolikrát usínala na jeho rameni i když byli od sebe daleko skoro dva tisíce kilometrů. Teď seděli, pili pivo, povídali si, sledovali vodu jezera a válkou zmítaná Evropa byla daleko.

Vzal ji za ruku. Jen ji držel. Proplétal prsty do jejích. Pořád to tam bylo. Bylo to jako když ve melancholické klavírní sonátě najednou zazní pár cinkajících tónů na pravém konci klaviatury. Kapka ranní rosy, co cinká o listy květin, na které dopadá, aby se dokutálela do lístku, ve kterém se schoulí. Toužila po něm. Nikdy ta touha nezmizela. Byla tam pořád.

Zatímco on se jí dotýkal na dlani a předloktí, ona vnímala, jak propíná prsty na pravé noze. Jak se jí ježí drobné chloupky dole na zátylku.

střih

Sladkokyselá chuť jahod, nadýchaná šlehačka a jemné polibky jeho rtů na jejím těle. Vůně jeho těla. Teplo sálající z jeho kůže. Cítila život tepající ve spáncích, srdce běžící o život. To jeho. Byla drzá i nesmělá. Věřila na osud.

střih

Šli se projít okolo jezera. V jednom momentě zastavili. Sledovali krásu rozprostírající se kolem vody. Tiše. Mlčky. Pohled dvou dospělých, co mají mnoho vzpomínek od doby, co se viděli naposledy. Dobrých, špatných, veselých i smutných. Pohled, který volal po blízkosti toho druhého. Po sdílení intimity. Měla ještě pár hodin volno. Chtěla je s ním strávit nahá.

střih

Do pera natahovala inkoust. Snažila se psát čitelně. Navíc v angličtině. Pastelky. Obrázek do rohu. Obálka. Nadepsat adresu. Schraňovala ji. Měla ten kousek papíru psaný jeho rukou schovaný jako malý poklad. Tolik mu toho chtěla říct. Schovávala myšlenky do slov, která ji nebyla vlastní, přesto doufala. Věděla, že je přečte a pochopí.

střih

Dvacet minut autem bylo nekonečných. Zabouchli za sebou dveře už napůl nazí. Líbali se. Trošku se bála jak se na ni bude dívat po těch letech. Nepřekvapily ho ani tenké prameny bílých vlasů, ani její kila navíc. Stáhl z ní všechno oblečení. Líbal ji. Dotýkal se jí jako tenkrát. Ležela pod ním se zatajeným dechem. Další polibek. Toužila po něm. Nespěchal. Měl ji jen pro sebe. A ona ho. Byli jeden pro druhého. Jejich duše sdílely teplo, které v nich ještě zůstalo.

***

Za další měsíc už byla v Hamburgu. Měla tam o něco víc času, tak mu aspoň psala dopisy. Za dva roky skončila válka. May se vrátila domů. Ale když viděla, co zůstalo z domu, ve kterém vyrůstala, neměla po tom všem sílu z těch ruin cokoliv obnovovat. Zastavila se na hřbitově. Hrob rodičů a prarodičů našla tak, jak si ho pamatovala. Byla to sice malá, ale útěcha. Rozloučila se s nimi, sedla do auta a vyjela pryč.

Její domovinou se prohnala válka třetí a čtvrtý rok. Byla vděčná, že rodiče se toho nemuseli dožít. Projížděla vesničkou a rozeznávala zbytky domovů jejích přátel, známých. Viděla rozpadlé a opuštěné chalupy. Viděla naopak domy, které měly už postavené lešení nebo se vršily u nich cihly na opravu. Projížděla podhůřím jejích hor dolů do města. Z malého letiště za městem zbyly jen ohořelé trosky. V nemocnici byla část budov pobořená, některé zničil požár. Před pár lety dokončený obchvat města byl průjezdný s opatrností jen ve dvou pruzích a místy fronta aut prozrazovala další úsek průjezdný jen kyvadlově. Zastavila na vyhlídce s kapličkou pár kilometrů za městem. Vystoupila z auta. Rozloučila se s dětstvím, mládím, se svými kořeny i řekou vonící po horském slunci. Odjela.

***

Po osmnácti hodinách projela okolo cedule "Stockholm 50km". Nevěděla, jestli bydlí pořád tam, kde si snad pamatovala. Pro jistotu měla v kapse malý, zažloutlý lísteček, na kterém byla kdysi dávno napsána jeho adresa. Její poklad. Talisman. Když konečně zaparkovala, viděla jen svítit v okně v podkroví. Zaklepala. Otevřel. Bylo to tam. Pořád. Jako by se neviděli jen pár dní. Vešla dovnitř. Obejmuli se. Zase její tělo prostoupilo to teplo. Jejich společné teplo.

Když si o něco později, už v noci, rovnala polštář, zavadila o nějakou věc. Nahmatala rožek papíru. Uchopila ho a vytáhla jeden z jejích dopisů.