Chrám pro obyčejného smrtelníka

V minulém blogu jsem se zamyslela nad tím, jak by do kostela mohlo přivést víc lidí jinak zpracované umění. Takové to vyobrazení svatých třeba. Ale s postupujícím časem a tím, jak přibývaly odezvy od těch, co mě čtou, ta myšlenka šla ještě dál. A to sice jak by takový chrám pro běžného smrtelníka měl vypadat, kdyby sloužil lidské duši a ne pokladnici církve. Trošku si říkám, že už jen to, že tak přemýšlím, je vlastně rouhačství. Ale já jsem bosorka. A bosorky si s církví nikdy moc nerozuměly. 

V prvé řadě by tam měly být koše. Odpadkové. Ať máte kam vyhodit kapesníček od slz, když se dojmete nad kázáním. Případně tyčku od lízátka. Každý má přece jen trošku jiné prožívání emotivních momentů.

U vchodu by měla být lednička plná chlazených nápojů. Klidně posvěcených, aby hasily žízeň i hřích v duši. Taková svěcená ledová káva by mohla chutnat po čertech dobře. 

Mělo by se v nich topit. To úplně vidím. Podlahové topení. Vyhřívaná klekátka. Vytápěné zpovědnice. A v létě by stačilo vypnout. Chládek by se dostavil hned. 

Zamyslet se nad tím, jestli zlato nevyšlo z módy. Všeho moc škodí. Osobně mi je víc sympatický svatostánek, kde mají prim třeba řezbáři. Je to tak nějak blíž podstatě života a spojení s tím, co živé nás obklopuje. Ostatně on i ten Ježíš byl tesař. Zase to dřevo . . .  Ale asi mu to moc nešlo, když začal kecat do práce vinařům a rybářům. 

Vstupné do galerie zdarma? Aneb hodně našich kostelů a chrámů jsou už spíš galerie umění své doby. Zamyslet se, jestli jsou tedy kostel nebo galerie popř. skanzen. Kostel by měl být místem, kde lidská duše najde pokoje. Kde by měl člověk rozjímat nad svou podstatou. A ne si dělat selfíčko s Honzou Nepomuckým nebo se stylizovat do fake jeptišky s cudným výrazem . . . doplněným o kurví kroj, rudou rtěnku, umělé řasy a vypláznutý jazyk s piercingem. 

A pokud teda by to měl být kostel, kde má duše rozjímat nad svou podstatou . . . tak si řekněme něco o podstatě běžného smrtelníka. Největším hříchem většiny z nás je to, že jedeme v konzumu. Konzumujeme vztahy, emoce, prožitky, krásu kolem nás . . . stejně jako konzumuje paštiku ve slevě. Namazanou na placato. Chybí nám rozměr. Hloubka, šířka, výška. Chybí nám vůně, chuť. Zaplácneme hlad. Neprožijeme ale tu radost ze sycení se požitkem. 

Takže se ptám: jak že by to měl vypadat kostel pro někoho takového, jako jsou dnešní smrtelníci? 

Slonovinově bílé stěny, které by promítaly naši prázdnotu? Bez obrazů, které nám nahrávají vzorce, jak má svět okolo nás vypadat? Bez štětců, kterými bychom si ten svůj vlastní obraz namalovali? Bez zpovědnice, kde bychom se káli z hříchů, které si uvědomujeme? S klekátky, kde bychom si oddrmolili ty naše otčenáše, abychom se potom zvedli a s úlevou se vrátili ke konání, které jsme dělali před návštěvou onoho svatostánku? A co ty hříchy, které si neuvědomujeme? A nebo ty, které si uvědomujeme, ale nejsme ochotni si je přiznat. Pojmenovat je. Definovat je. Co s nimi? Budou nám i ty odpuštěny? Jak pokrytecké . . . Jak ďábelsky snadné, abychom sami se sebou vydrželi. Alibismus? Možná.

A co sochy, které by stály před kostelem? Smrtelné hříchy a ctnosti? Abychom viděli ještě před vstupem varování jak vypadáme před zpovědí a jak po ní, když si uvědomíme své chyby a odhodíme je? Kéž by to bylo tak jednoduché.

Proto máme kostely plné svatých na obrazech připomínajících utrpení. A taky proto je v nich taková zima. Protože letadla  na nebi lítají cca v deseti kilometrech a je tam něco okolo mínus padesáti stupňů. Říkali vědci.

Takže vážení . . . po zpovědi na smrtelné posteli fofrem do kožichu. A nezapomeňte na teplé fusky. 

S pánem bohem :-)