Cesta na sever

Byly jako srdce fjordu. Modré a průzračné. Pronikavé, jako mráz ze severu. Dívala se do nich i teď. Jeho oči. Její tělo si pamatovalo jeho vůni i doteky. Intimní paměť jejího těla naskočila ve chvíli, kdy ji na pozdrav letmo políbil hned na letišti. Jen krátký, vzájemný dotek rtů. Cítila, jak se jí pod kůží rozlévá teplo. Vláčné opojení se dostávalo do její hlavy. Toužila. Tenkrát i dnes.

Její slova přešla do řeči těla. Jeho drobné doteky byly jako interpunkční znaménka. Psal po jejím těle verše a ona jim dávala melodii svým vrněním a vzdechy. Nevybalila si ani. Hned jak zavřel dveře od domu se potřebovali nasytit. Jen ze sebe překotně svlékli oblečení, aby konečně mohli být spolu.

Večer se proměnil do noci. Ona se rozpíjela v rozkoši budící se v jeho žádostivé duši. V jeho pažích se vzpínala obkročmo sedící na něm. Držel ji pevně. Neměl důvod ji pouštět. Věděl, že spolu budou jen chvíli. Pár dní . . . než zase odjede.

Venku byla mrazivá zima, která dotírala do oken i dveří. Je to ale hnalo do vzájemného propletení kdykoliv byli o samotě. Pokaždé ještě víc splývali do sebe. Vůně jejich těl se postupně stávala jednou a tou samou, kdy její pot se mísil s jeho. Kdy jejich těla voněla hladem po tom druhém.

Ona po něm toužila, když se dívala jak štípá dřevo do krbu. Ho zase provokoval její smích a hlas, který uměl vrnět blahem i nad talířem s jídlem. Krátké zimní dny trávili venku u jezera nebo v lese. Večery v sauně. Noci plné horkých vzdechů, pronikavé touhy. A rána se budili propletení do sebe.

Byly to dny, kdy nepřemýšlela nad tím co ji čeká doma. Neměla chuť se vrátit. Do prázdna.

Poslední večer. Rozehřál saunu. Povídali si. Dohromady o ničem. Zmizel smích. Bylo to jiné, než když přijela. Pryč byla lehkost dobrodružství zabarvená touhou ze vzpomínek. Byla tam naléhavost. Chtěla se zeptat. Ale mlčela. Usínali spolu zapletení do sebe. Ráno jen zabalila věci. To už mlčela takřka úplně.

"Víš, že můžeš přiletět." jen tiše řekl na rozloučenou na letišti. Věděla to. Ale toužila to slyšet.

Sledovala, jak se letadlo odlepilo od země. Viděla pod sebou zasněženou krajinu severu. Pak mraky. Myšlenky jí ale zůstaly dole. U jezera. V lese. U krbu. U něj. V jeho blízkosti. Měl k ní blíž, než kdokoliv jiný. Prožili spolu tolik těžkých okamžiků. Byli tu pro sebe. Aniž by si někdy řekli co k sobě cítí.

Utekl týden, dva. Měsíc. Přišlo jaro. Alespoň tady v srdci Evropy. Psali si pořád stejně. Až jednou večer.

"Přemýšlím, že bych přiletěla."

"Tak to by jsi měla přiletět co nejdřív."

O dva týdny později na ni čekal na letišti. Toužila po něm. Stačil jí jeden pohled na něj. Srdce se jí rozbušilo. A tělo prosilo o rychlovku ještě cestou. Smál se jí. Ale sám toužil stejně jako ona. Dívala se na něj cestou. Jeho oči, tvář, čelist prorostlá lehce šedivými vousy. Toužila jeho tvář mít mezi svými stehny.

Když se dočkala, dával si záležet. Chtíč po něm byl jako by ležela v rozpálených uhlících. Milovala ho. Dvacet let. S každým těžkým okamžikem, který spolu sdíleli víc a víc. Věřila mu bez výhrad. Byl pro ni dokonalý. Byl pro ni jediný, koho si ve svém životě nechala a o koho se bála, že by mohla přijít. Její duše s ním byla nahá i když byli od sebe daleko. A když byla tady, uvědomila si jedno. Že s ním je celá.