Černé lodičky

Stojím před skříní. Na ramínku mám černé šaty. Upnuté. S větším výstřihem, ale pořád v rámci jakési formálnější normy a délkou ke kolenům. Přes zobáček ramínka mi visí tenký kožený pásek se zlatou sponou. A na podlaze jednoduché černé lodičky na vysokém, jehlovém podpatku.

Nechce se mi do toho. Nechce se mi to oblíkat. Přemýšlím nad dobou, kdy jsem lodičky nosila každý den. Do práce. Večer někam ven. K džínsům, do kostýmku nebo i do pouzdrovek do práce. Podpatky jsem nosila ráda. Jasně. Čas utíká. Stárneme.

Když je obouvám, tak si musím sama sobě říct, že v nich mám pořád dobré nohy. Dlouhé, rovné... A ta lýtka nezapřou, že si pamatují nějaký ten pohyb. Hlavně Vám udělají krásný krok. Pokud se v nich umíte nést. Donutí Vás protáhnout samotné nakročení a způsob, jak se v nich nesete, Vám udělá i pěkný zadek. Co víc si přát?

Oblíkám si černé, krajkové brazilky. Sleduju v zrcadle siluetu plnějších boků. A zadek. Jak říkala Lenka: "To je pořád ještě dobrý prosím tě. Co by za to některý daly.". Jo no. Uff. Natahuji ramínko od černé , krajkové podprsenky. Pak druhé. Zapínám. Jo. Prsa pořád dobrý. Pětky, co ještě celkem drží. A dobrý je za tři. Takže jo... Dobrý.

Nechce se mi tam. Mam ještě čas. Rozmyslet se. Je to dvě a pul hodinky autem. Zapínám si mezitím hodinky. Prstýnek. Náušnice. Jsou to mechanické úkony. Natahuji si šaty. Dávám pásek. Obouvám boty. Boty...

Na mysl se mi vrací bílé conversky. Lenka je nosila. Vidím je. Vidím je stát v botníku. Jsou tam. Lenka už je nikdy neobuje. Lenka ... Dochází mi to.
Popírání. Nepřipouštění si, že je to pravda. To, které chrání mou mysl před uvědoměním si ztráty. Sedám si. Byly jsme tři. Zůstaly jsme dvě.

Zouvám si lodičky. Vidím ji. Věčně vysmátou, občas laškující, laskavou. Říkaly jsme jí naše blondýna. Moment, kdy cítíte tu tíhu. Všechny ty pohřby v posledních pár měsících, kdy jsem si obouvala tyhle lodičky. Dostanete se do bodu, když už nechcete černou ani vidět. Kdy už se nechcete soukat do lodiček. Kdy už nechcete ani na sobě to černé, krajkové prádlo, které jste do nedávna milovala.

Vlastně... Sedím teď v křesle a dívám se. Na bílé conversky... A chci jít jen tak v džínách... Natrhat pár kytek na louce pod horama, který milovala... A někde v malé kapličce zapálit svíčku. Mlčky tam posedět. A pak jít.