Část třetí

Ráno ho už v posteli nenašla. Brzy vstal a odjel z hradu pryč. Nikdo ze služebných nebyl ochoten či schopen jí říci kam a kdy se vrátí. Pouze u snídaně našla svazek klíčů a u něj dopis psaný Modrovousem.

"Má drahá ženo. Na tomto svazku jsou klíče od všech dveří na hradě. Do všech smíš vstoupit. Všechny smíš odemknout dle libosti. Můj hrad je tvým domovem. Krom jediných dveří. Nikdy nesmíš vstoupit do těch, co otevírají severní věž hradu. Dobře si má slova pamatuj. Pakliže neuposlechneš, bude mezi námi konec a tobě se zle povede."

Dorka četla slova svého chotě. A jelikož nebylo známo kdy se vrátí, rozhodla se projít se hradem, aby se zabavila. Z každého okna hradu viděla jen tři věže. Jednu čtvercového půdorysu na jihu. Západní i východní věž kruhového půdorysu. Ale nikde neviděla tu severní, zapovězenou. Tu, která ji lákala právě ponejvíce. Chtěla přání muže uposlechnout, ale zvědavost v ní se ozývala víc a víc.

Kochala se knihovnou plnou svitků a knih vázaných v kůži, rozhlížela se ve zbrojnici, ochutnala z dobrých jídel v hradní kuchyní. Protančila sálem s překrásnými lustry. Prošla komnatou s křesly a lenoškou potaženými vzácnou látkou s krásným vzorem. Taky viděla komnaty svého muže. Prošla si i komnaty vyhrazené jí. Byly barevně laděné do vínové či růžové barvy. Plné pohodlného nábytku a dřevěné podlahy pokrývaly huňaté kožešiny.

Když se snažila otevřít okno ve své ložnici, ozvalo se za ní taktní pokašlání. Otočila se. Stál tam sluha.

"Omlouvám se, pokud jsem Vás vyrušil. Klepal jsem."

"Proč jste přišel?"

"Pán se vrátil a vzkazuje Vám, že Vás očekává co nejdříve ve své pracovně."

"Děkuji." a rozešla se ke dveřím.

"Takto tam jít nemůžete paní." dodal tiše sluha.

"Prosím? Proč ne?"

"Pán Vás očekává poněkud . . . jinak ustrojenou." dodal. A pokynul rukou. Do ložnice vešla žena jen o něco starší, než byla ona sama. Oblečená líp, než služebná, ale ne jako dáma. Uklonila se jí. Její pleť byla snědá a oči tmavě hnědé, velké. 

"Tohle je služebná pro Vás paní. Pán Vám ji posílá. Postará se o to, co je potřeba." a jak domluvil, uklonil se a odešel z pokoje.

"Jsem Anna paní." a vysmekla menší pukrle.

Dorka se na ni dívala s určitou nedůvěrou. Ale co už. Doposud se o sebe starala sama nebo navzájem se o sebe staraly se sestrou. Kdo je ta žena jí vrtalo v hlavě celou dobu, co ji mlčky odstrojovala, koupala v lázni i potírala tělo olejem, který voněl jako rozkvetlé květiny.

"Má paní Váš muž mi řekl jak Vás mám dnes ustrojit, tak jsem si dovolila připravit dle jeho přání šaty." ukázala Anna na postel, kde byly překrásné šaty hnědé a žluté barvy. Vyšivané zlatými nitěmi. Ta látka byla jak motýlí křídla a byla . . . průhledná.

"To jsou spodní šaty? Kde je nějaká šněrovačka a svrchní šaty Anno?" zeptala se.

"Má paní tyto šaty jsou ušité na míru pro Vás. Nenosí se pod jiné, ani se šněrovačkou. Tak, jak je vidíte, to je vše, co na sobě budete mít. Tedy . . . ještě toto." a otevřela dřevěnou truhličku. V ní ležel náhrdelník vykládaný jantary.

Dorka nevěděla co na to říct. Ty šaty . . . bude v nich jako nahá.

"Paní musíme se do toho dát. Váš muž určitě už netrpělivě čeká."

A tak se Anna dala do oblékání. Šaty obepínaly její prsa. Přiléhaly k jejímu pasu. Ale odtud už jen volně splývaly se siluetou jejích boků až dolů k jejím kotníkům. Látka byla tak jemná a lehká, že ji ani na těle necítila. Když jí Anna vyčesala vlasy na zátylek a na krk připnula ten skvostný šperk, připadala si oblečená jen do něj. Anna ji obula do jakýchsi punčoch ke kolenům. Poté se uklonila a odešla. Dorka už chtěla jít do komnat svého muže. Jen to chtělo ještě něco obout, nějaké . . . ozvalo se jen tiché cvaknutí a část dřevěného obložení se otevřela. Modrovous vešel do její ložnice. Sám byl jen v rozešněrované košili a nohavicích. Bosý.

"Pamatuješ když jsi za mnou přišla tenkrát v noci? Chtěla jsi vidět, jak vypadám."

Dorka se mu podívala do očí. Bylo tam cosi temného, co jí obklopovalo pocitem zimy.

"Chtěla jsi mě vidět. Teď chci vidět já tebe. Dnes, zítra a pak zase a znovu."

Udělal ještě jeden krok. Stál tak blízko ní, že cítil vzácný olej, který uvolňoval svou vůni s tím, jak se zahřívala její kůže stoupajícím vzrušením.

"Ten olej jsem koupil od obchodníka, který chodí zahalený od hlavy až k patě v tmavém rouchu. S karavanou prapodivných zvířat s hrbem na hřbetě. Přešel poušť až k moři. Na hřbetě těch zvířat prý teprve získává olej tu správnou vůni. Jejich houpavý krok a několik dlouhých týdnů trvající cesta horkou pouští  teprve promíchá a pak spojí všechny díly v jednu dokonalou vůni, která zavoní až na teplé kůži člověka. V té vůni jsou ukryty nejvzácnější květy krátkého jara v poušti, které přichází po období dešťů. A teď jako to jaro v poušti voníš ty, má vyvolená." tiše jí šeptal do ucha, zatímco ji k sobě tiskl na tělo. 

Vnímal skrze jemnou látku šatů teplo její kůže. A jen takovéto šaty dokázaly uvolnit tu krásnou vůni vetřenou do jejího těla srze látku šatů až do jeho hlavy. Uklidňovala ho a dráždila zároveň. Zapomínal na svět venku. Začínal se nořit do vůně orientální zahrady, ve které se toužil milovat se svou vyvolenou. Ne. Milovat ne. Chtěl se jí zmocnit. A chtěl, aby každá květina v této zahradě viděla, jak si ji vyvolil.

Vzal ji do náruče a odnesl ji skrze skryté dveře úzkou chodbou ke schodům. Po nich pak dolů. Další chodba. A sál. S robustním krbem, ve kterém hořel oheň. Louče na stěnách a kamenné stěny. Jen několik lenošek, dřevěných stoliček, křesel. Pár výklenků z části zakrytých těžkými závěsy. Tmavých, do kterých nebylo vidět. Měla pocit, jako by v nich někdo seděl a díval se na ni. Na ně.

Modrovous ji položil na jednu z lenošek. Otevřel jednu z truhel u zdi a vytáhl kovová pouta na řetězu, za který je zavěsil ke stropu. Stoupl si před ni a podal jí ruku. Doufal, že příjme. Přál si to. Okamžik váhala. Pak svou ruku vložila do té jeho. Uchopil ji za zápěstí, obtočil kolem něj kov. Pak dolehl druhý kus kovu. Pár pohybů prsty a její zápěstí bylo uvězněno. Totéž udělal s tím druhým.

Cítil ve slabinách ten hlad z ní servat šaty. Ale nebyl ten čas. Možná později. Teď se ona bude dívat. Na něj. Svlékl se. A pak jen tiše pronesl "Pojďte." a z výklenků vyšlo několik postav. ženských i mužských. Nahých.