Část šestá

Ráno posnídali sušené maso, jablka a med. Pak Modrovous připravil koně a vydali se nazpět k hradu. Počasí se začínalo kazit už před svítáním. Ostrý vítr vířil sníh, který zavál cestu. Koně si ale s počasím poradili bez větších obtíží. Modrovous se spíš bál o svou choť. Aby neomrzla v tom větru, který šlehal do tváře mrazivé krystalky zmrzlých vloček. Neřekla ale ani slůvko. Držela se sedla a její kůň následoval toho jeho. Vedl je do bezpečí hradu. Pomalu, ale jistě.

Když se už schovali na stezku pod horou, která se vinula po protějším svahu hory k hradu, zastavili. Modrovous šel k ní, aby zjistil, jestli je v pořádku. Tváře měla ošlehané větrem, ale byla jinak v pořádku. Huňatá kožešina pláště ji držela v teple.

"Už jen kousek a jsme na hradě má paní."

Vyhoupl se do sedla a pobídl koně. Ten už znal kudy má jít a jeho krok byl jistější, rychlejší. Vnější brána, padací most, vnitřní brána . . . A už ji odnášel v náručí do její komnaty. Prozíravost Anny se projevila i tentokrát. V krbu již hořel oheň a bylo tam příjemné teplo. Položil ji na postel a pomáhal Anně ji svléknout.

"Pane postarám se o ni."

"Já to zvládnu Anno. Běžte a doneste svařené víno. Nechte ho u dveří. Pokud Vás budu potřebovat, pošlu pro Vás."

Anna se tedy uklonila a šla do hradní kuchyně. Modrovous Dorku začal svlékat, tělo měla sice prochladlé, ale ne promrzlé. Třel její nohy, aby se zahřály.

Dorka si jen užívala jeho pozornost. Jeho silné, velké ruce v její kůži hřály a každý jeho dotek jí byl příjemný. Jemu neuniklo, jak se po chvíli na něj usmívá. Pozvedl jedno obočí v nevyřčené otázce.

"Mám ráda tvé doteky choti můj."

"To abych ti jich dopřál tolik, kolik si žádáš." a s těmito slovy se posunul ke své ženě blíž. Jeho rty byly nezvykle něžné. Jen se tak do sebe proplétali. Ona chtěla víc, ale zastavil ji.

"Odpočiň si a když budeš chtít, povečeříme spolu . . . u mě." dodal váhavě. Ještě jí podal svařené víno. Napila se a jak ji uložil pod deku, tak hned usnula.

Modrovouse však čekala jiná starost. Převlékl se a jeho kroky se ubraly směrem k severní věži.

Počasí se ne a ne umoudřit. Vítr foukal ostrý a studený. Voda v hradním příkopu začínala zamrzat a padací most byl pokrytý zmrazky ledu. Hned jak ho přešel, tak v průchodu branou otevřel dveře do nitra hradby a prošel jí až do věže. Louče už svítila u dveří. Odemknul zámek. Vzal louči. Schod za schodem stoupal do horního patra, kde byla velká komnata. Vysoký muž se s ním pozdravil jako blízký přítel.

"Našel jsem další. V té staré vesnici, co vypálili asi před týdnem. Přišla o vše. A je ochotná posloužit naší věci."

"Koho jsi jí vybral tentokrát?"

"Nemanželský syn sira Gerharda, který padl u Akkonu."

"Jediný žijící potomek?"

"Ano."