Část sedmá

Když Modrovous procházel chodbou vedoucí uvnitř hradby, jeho vysoký přítel už dívce podával odvar z bylin a koření. Spánek ji navštívil velice záhy. Pak už stačilo jen pustit do hradu onoho mladého muže. Tuto a každou další noc, dokud nebude jisté, že byl počat potomek, snad chlapec nesoucí Gerhardovu pečeť v tajném řádu. Jako každý z nich, který svou pečeť nesl po svém otci.

Mnoho z nich padlo ve Svaté zemi ve válkách. Ale řád . . . musel pokračovat dál. Jejich starobylý řád. Každý z nich musel řádu dát syna, strážce pečetě rodu. Pokud ovšem rytíř umřel bez legitimního potomka, mohl řád učinit výjimku. Pečeť podržet, pokud by se mohl najít nemanželský potomek vhodný pro život v řádu, nebo by se mohl narodit potomek krve daného rodu a hodný výchovy a vzdělání v řádu.

Jenomže levobočci byli většinou nevhodní. Často ukřivdění, slabí nebo morálkou neoplývající jedinci. A řád stárnul a vymíral. Proto se začaly hledat cesty, které byly dříve neslýchané. V dalekých horách na jihu řád nechal vystavět opatství, které bylo domovem pro tyto děti. Dostávalo se jim vzdělání bez rozdílu zda šlo o dívku nebo chlapce. Jen chlapcům se dostávalo navíc výcviku ve zbrani už od ranného věku. Dívky potom řádu sloužily jako ranhojičky nebo opisovatelky knih. Tím opatství vydělávaly peníze a to se tak mohlo rozrůstat a starat se dál o další přicházející děti. I ty neřádové. Sirotčinec totiž byl v opatství též. Každý pán přece potřeboval svého panoše.

Řád bohatnul a získával opět na moci. Do jeho řad přibývali noví, mladí rytíři. A nejvyšší představený řádu připravoval další výpravu do Svaté země. Modrovous to dobře věděl. Nesouhlasil s tím, ale byl řádu povinován slibem, který složil sám jako mladý rytíř. Když usedal za svůj starý, dubový stůl, nemusel počítat. Věděl, že potomek, který snad přijde na svět z dnešního spojení, je už osmým potomkem člena řádu počatým na jeho hradu. A bál se, že jednou i on bude muset odevzdat svého syna. Dřív či později.

Den utekl rychle. Modrovous se věnoval listinám, které přivezl posel. Občas vyhlédl z okna. Severní věž, z části skrytá stromy, mu připomínala cože se tam děje. Dívka, kterou neznal. Levoboček, kterému se nedostalo patřičné výchovy. A lože, na kterém on bude ukájet své potřeby na ní, dokud ona nebude požehnána. Ale je takové početí požehnáním? Bylo mu to proti srsti. Přesto cítil, že představa samotného aktu v něm probouzí jisté potřeby. Prudké, až zvířecí.

Blížil se čas, kdy měl povečeřet se svou chotí. Nechal si přivolat Annu a přesně ji instruoval, jak má jeho ženu připravit. Jak si přál, tak Anna tlumočila toto přání Dorce. Překvapilo ji, co si Modrovous žádá, přesto souhlasila.

Anna jí vlasy zapletla do zdobného copu ozdobeného jehlicí vykládanou kameny fialové barvy. Na horní část těla jí Anna oblékla jen bílou košilku a krátký, bílý živůtek zdobený výšivkou fialové barvy, který byl krátký a jen pod prsy. Ta byla tak zakrytá pouze látkou košilky.  Pas zůstal obnažený. Na spodní polovinu těla jí Anna oblékla prapodivné nohavice. Byly z průsvitné látky fialové barvy a jen několik překrývajících se pruhů látky spuštěných od pasu ke kolenům, kde je sbírala ozdobná stuha. Klín sice zakrývaly, ale stačilo jen poodhrnout jeden či dva z pruhů látky a bylo vše odkryto. Přes ramena jí dala dlouhý plášť, který ji chránil před chladem i zraky čeládky.

Když takto předstoupila před Modrovouse, jeho oči se dívaly po všem, co vidět bylo.

"Není ti chladno má paní?" zeptal se jí.

"Není mi nejtepleji."

Tušil to. Její bradavky se ztvrdlé rýsovaly pod látkou. Vzal ji za ruku a vedl ji do své ložnice. Ale nezastavil se u postele. Otočil ozdobou v dřevěném obložení, to se otevřelo a odkrylo další z chodeb. Tentokrát chodba byla krátká a vedla do jiného pokoje. Celého obloženého tmavým dřevem, těžkými látkami vínové barvy a vybaveného několika nástroji, které by čekala spíše někde ve sklepení. Dřevěná lavice s okovy na řetězech. Dřevěná figurína osla s chomoutem na podivném podstavci, s hrbolatými výběžky na hřbetě a několika kovovými oky na různých místech. Maska s roubíkem. Šikmý kříž, ke kterému byl ukřižován svatý Ondřej. Dřevěné rákosky, provazy nebo kožené bičíky. Rozhlížela se okolo sebe se strachem. Nechal ji. Sledoval ji. Až po chvíli začal mluvit.

"Ano, vidíš dobře. Jsou to nástroje, které slouží k mučení a trestání. Některé pochází od nás, jiné jsem dovezl až ze zemí daleko na jihu." a zavřel za nimi dveře vedoucí ven na tajnou chodbu.

"Mohou způsobovat velkou bolest, ale to, jak velká ta bolest bude, záleží na tom, kdo je používá a proč. Chci ti ukázat, že určitá míra bolesti může přinášet i rozkoš."

Stála tam. Další překvapení, které ji její choť připravil. Nevěděla co říct. Vzal ji za ruku a přivedl ji ke stolu, kde byla ona posměšná maska, která se nasazovala nevěrným ženám nebo ženám, které byly nehodné, sprosté ke svým manželům. Byla snad ona nehodná ke svému muži? Maska byla jednoduchá. Bez zesměšňujících prvků. Jen několik tenkých, kovových plátků, které tvořily onu klec. Na předních dvou plátcích byla proti sobě malá, kovová očka. Do těch se přivazoval roubík. Vedle jich leželo několik druhů. Dřevěný váleček, kožený váleček, kožená kulička. Opatrně nandal masku Dorce na hlavu, vzal roubík a vložil jí ho do úst.

"Radím, aby jsi se do něj zakousla." dodal když ho přidělával k masce. Poslechla ho. Poté podal dřevěné schůdky.

"Nasedni si na toho osla. Jako by to byl kůň a ty jsi nasedla do pánského sedla."

Poslechla. Vyšla po schůdcích a obkročmo nasedla na hřbet osla. V tu chvíli se rozhrnuly v jejím klíně ony pruhy látky a dosedla tak obnažená na ony hrbolaté výstupky. Nedokázala se pohodlně usadit. Což bylo asi důvodem této konstrukce. Modrovous ji okolo zápěstí přetáhl provaz a přivázal jeho konce ke kovovým okům chomoutu, kterými se obvykle protahovala dlouhá oprať. Dorku to donutilo si nalehnout na krk osla a svým klínem sjet níž po hřbetě osla. Její tělo zalil zvláštní pocit. Trochu bolest přecházející v příjemné brnění mezi jejími stehny.

Poté Modrovous pokrčil její kolena. Jedno po druhém. A přivázal ji za kotníky k okům, které byly v místě, kde by byly na sedle třmeny. Znehybnil ji do značné míry a vzal jí možnost mluvit. Pohled na ni v něm vyvolával chtíč. Hlad. Rozvázal její živůtek, který už tak mnoho nezakrýval. Její krásné bradavky. Jejich obrys i barva se rýsovaly pod bílou látkou. Roztrhl ji, aby viděl její prsa taková, jaká je měl nejraději. Nahá. 

A pak to začalo.

Odvázal provaz na stěně, který vedl k jakémusi mechanismu v podstavci osla a ten se začal střídavě naklánět dopředu a dozadu. Pokaždé tak její tělo kousek sklouzlo s ním na jednu či na druhou stranu. Její odhalený klín přejížděl po hrbolatých výstupcích a ona začala pociťovat nekontrolovatelné nutkání v podbřišku. Prvně si myslela, že ji selhává močový měchýř. Jenže ten pocit se v ní rozléval. Byl víc a víc příjemný.

Modrovous po chvíli přestal, ale jen aby uvolnil malé železné kolíčky držící kovová oka, ke kterým byly přivázané její kotníky. Z útrob dřevěné figuríny se vyřinuly řetězy. Mohla tak natáhnout nohy a propnout je. Pak opět zatáhl za provaz a osel se začal znovu houpat. Tentokrát její tělo už ale nebylo tak spojené s trupem osla a tak musela stehny obepnout konstrukci, aby z něj nespadla. Což jí přineslo ještě trošku jiný druh dráždění a další příliv příjemné rozkoše.

Modrovous to celé sledoval z křesla. Měl nohu přes nohu, rozhalené nohavice a v ruce ztopořený penis. Pomalu si po něm přejížděl. Pohled, který měl před sebou, byl pro něj pohledem na odevzdanost a důvěru, kterou mu jeho choť prokázala. Váhal, jestli ji má na hřbetě osla nechat sedět dost dlouho na to, aby se uspokojila, nebo jestli ji z něj sundá a uspokojí se do ní on. Než se rozmyslel, zachytil jeho pohled malý detail. Oči. Zavřela je. Pak propnula nohy. Prsty na nohách . . . Nalehla si na osla celým tělem a po jeho hřbetě začal stékat čůrek čiré tekutiny.

Když tohle uviděl, musel ji mít. Jedním tahem rozvázal každý z provazů. Sundal ji masku. Ona lapala po dechu. Bez jediného slova. Položil ji na dřevěnou lavici, roztáhl jí nohy od sebe, sedl si mezi její stehna a sledoval poslední kapky stékající po okvětí jejího klínu. Neodolal. Sklonil se a zabořil svá ústa do toho šťavnatého plodu. Roztřásla se mu v dlaních. Celá. Její sténání ho nutilo pokračovat bez přestání. Její chuť ho sváděla do nepříčetnosti. Cítil, jak se svírá, jak se snaží dát stehna k sobě. Už nečekal. Vniknul do ní. Tvrdě, celý. Její nitro se stáhlo kolem něj. Na okamžik měl pocit, že je v ní celé jeho tělo. Nemohl se v ní téměř hnout. Obkročmo se kolem něj ovinula a zvedla se na něm. Byl ještě hlouběji. Její tělo si říkalo co chce. A on to rád naplnil.