Část první

Projížděl sněhem zasypaným panstvím. Kolem svých poddaných. Viděl, jak klopí oči. Jak se ho bojí. Jak před ním skrývají své tváře. Věděl proč. Vyjel totiž hledat svou už sedmou manželku, kterou se žádná nechtěla stát. Kůň ho nesl trpělivě v sedle již třetí den, až zavítal na vzdálený statek, kde žil starý muž se dvěma dcerami na vdávání.

"Otče Modrovous se blíží k našemu stavení." zvolala mladší z dcer.

"Ukaž." vyhrkla starší. "Je pěkný."

"Zbláznila jsi se Dorka? Je to Modrovous." vyděšeně na ni vyhrkla mladší.

Muž se ustaraně podíval z okénka v kuchyni. Měla pravdu. Zatracený Modrovous. Snad si nepřijel pro jednu z jeho dcer. Říkalo se, že jeho šestá manželka opět zmizela neznámo kam.

"Zdravím tě pane. Jak posloužím?" vítal ho na zápraží opatrně.

"Hledám si nevěstu a vím, že máš dvě krásné dcery na vdávání. Tak bych je rád viděl."

Hospodáři zatrnulo. Jeho obavy se naplnily. Věděl, že Modrovous je dobrý pán a hospodář na panství, ale nikdo mu nechtěl dát svou dceru, protože každý se bál toho, že už ji nikdy neuvidí ani o ní neuslyší.

"No. . . pane . . . pokud tě některá z mých dcer bude chtít, bránit ve štěstí ji nebudu." pronesl rezignovaně. Věděl, že protivit se mu nemá cenu. Že pokud si usmyslí, tak si dceru odveze i bez jeho souhlasu a jen to bude ještě vše horší.

Modrovous seskočil z koně a prošel do stavení. Dívky se mu líbily obě. Kterou si ale vybrat? Mladší? Měla ohnivé vlasy a oheň ji plál i v očích. Starší? Její vlasy byly jako obilí o žních, zlaté a vlnící se ve větru. Rozhodl se, že zůstane ve stavení do rána a rozhodne se než odjede.

Povečeřel s hospodářem a pak se uložil ke spánku v pokoji pod střechou. Když byl měsíc nejvýš a mráz kreslil po okenních tabulkách, zaslechl tiché praskání prkenné podlahy za dveřmi. Ležel už po tmě, tak jen poslouchal co se bude dít. Přišel ho snad někdo připravit o život? Nebyl naivní. Věděl, že se ho lidé buď bojí, nebo ho nenávidí.

Cvakla klika a tiše se otevřely dveře. Dovnitř prvně jen nahlédla tvář mladé dívky. Věděl, že smrt, může mít různé podoby, ale že to bude mladá, krásná dívka? Vešla dovnitř. Tiše. Její bosá chodidla opatrně našlapovala po dřevěných prknech až k němu. Tiše stála a jen se na něj dívala. Modrovous měl jen přivřené oči a předstíral, že klidně spí. Dívka se k němu sehnula a když se její dlaň natáhla k jeho tváři, chytil ji za zápěstí. Polekala se. Chtěla utéct, ale Modrovous nepustil. Viděl v jejích očích vyděšený pohled.

"Ty jsi . . . Dorka. Nebo se pletu děvče?" zeptal se ji rázně a zvedl se z lůžka aniž by ji pustil. Na sobě měl jen košili, která sahala sotva do půl stehen a na zarostlé hrudi měl rozvázané šněrování.

"Co tu hledáš? Přišla jsi mě snad. . . ?" a zastavil se v půli věty.

Dívka stála a mlčela. Jako by se jí krev zastavila v žilách. Modrovous se díval na její ruce. Nic nedržela a sotva by ho mohla zardousit svou drobnou ručkou. Pustil ji a ona ruku přitáhla k tělu. Její zrak směřoval na spodní lem jeho košile. Modrovous byl muž v plné síle. Statný. A jeho udatnost v boji byla známa široko daleko.

"Běž. Nech mě spát." pronesl k ní podrážděně. Dívka nečekala a vyběhla z pokoje pryč. Jeho podráždění nepramenilo z toho, že by mu dívka mohla chtít něco udělat, ale že pocítil touhu po ní ve svých slabinách. Ulehl na lože, ale do rána sotva oka zamhouřil. Měl stále před očima tu krásnou dívku, její spoře oděné tělo v bílé košili, která sice sahala až k zemi, ale v měsíčním svitu přesto ukazovala víc, než dívka tušila. Obrysy prsou, ztvrdlé bradavky i siluetu kulatých boků. A kůže na jejím krku doslova vybízela k polibku. Zatoužil po ní. Mít ji jen pro sebe.

Ráno se ani nenasnídal, jen se oblékl a statkáři řekl že si vybral starší z jeho dcer, že pro dívku pošle doprovod, ať je tedy připravená. Pokud tedy bude dívka souhlasit. Ale jestli se na hrad nedostaví, pak se jim zle povede. Když ale dceru na hrad pošle, dobře se hospodáři odmění. Ten věděl, že protivit se hradnímu pánu je zbytečné a tak šel za dcerou, aby ji o rozhodnutí hradního pána spravil. Dcera se bála, ale souhlasila. Nechtěla přivést do neštěstí tatínka i se sestrou. 

"Jsi laskává, ale i moudrá Dorko. Snaž se takovou být i na hradního pána a určitě si poradíš." pronesl pak, když se s dívkou loučil. Dívka nastoupila do saní, které táhlo čtyřspřeží grošovaných koní. Kočí práskl bičem a sáně se rozjely.

Modrovous už svou nastávající vyhlížel z oken sálu. Doufal, že souhlasila. Svatba byla připravená, čekalo se jen na nevěstu. Když koně zaržály pod hradním příkopem a Modrovous uviděl, že kočí se nevrací s prázdnou, poslal služebnictvo, aby budoucí královnu přivítali a ustrojili ke svatbě.

Slunce ten den vyšlo na modré nebe a mráz prozrazoval, že noc bude hodně studená. Modrovous se nemohl dočkat, že dívka bude jeho. Že už za pár hodin s ní ulehne v královské komnatě. Každý okamžik, kdy na ni čekal, byl nekonečný. Služebná ji zatím pomáhala do šatů ze zlatého brokátu. Její vlasy vyčesala na temeno tak, jak to měl její pán rád. A když dívka byla ustrojena, na krk jí zapnula zlatý náhrdelník s rubíny. Byla překrásná. A tak svatba mohla začít.

Modrovous jen zatajil dech, když ji uviděl vcházet. Složili manželský slib. Zatančili si. Pojedli spolu. Když slunce zapadalo za obzor, Modrovous se postavil ke své manželce, nabídl ji ruku a odvedl ji od stolu k manželskému loži.

"Můj pane potřebuji služebnou, aby mě připravila a ze šatů pomohla."

"Nestrachuj se paní má. Sám tě z nich svléknu." odpověděl Modrovous.

A jak řekl, tak udělal. Klekl si k ní. Jeho prsty šněrovačku povolovaly tak snadno a obratně, že za chvíli svrchní šaty ležely Dorce u nohou. Stála jen v korzetu a spodních šatech. Modrovous cítil, že v jeho slabinách opět přichází k životu ta touha, kterou ucítil tehdy u nich v noci. Vyhrnul jí spodničku až se jeho ruce dostaly k nohavičkám. Konečky prstů jen zajel pod lem a pomalým pohybem je z ní stáhl. Před jeho tváří zůstal její obnažený klín. Přivoněl si k němu. Pomalu. Voněla nevinností a přesto ženskostí. Dívka, která se stane ženou. Jeho ženou.

Toužil ji ochutnat.

"Rozkroč nohy má paní." zašeptal temným, chraplavým hlasem.

Dorka netušila proč, přesto poslechla. Modrovous prsty zajel mezi její stehna. Hrubě. Nedočkavě. Vnímal vůni jejího klína, která ho opájela. Tolik po ní toužil. Vytáhl dýku, kterou měl připnutou u pasu a dvěma tahy rozerval šněrování na jejím korzetu. Spadl k jejím nohám. Modrovous Dorku chytil a položil na lože. Spodnička jí přiléhala k tělu. Průsvitné, bílé hedvábí a pod ním temně rudé bradavky. Modrovous se začal svlékat.

"Prozraď mi ženo má. Co jsi tehdy v noci hledala u mého lože? Počestná dívka v pozdní noci u lože muže."

Dorka jen sklopila zrak. "Chtěla jsem se na Vás podívat. Prohlédnout si Vás."

Tvá zvědavost tě vehnala do mé postele. Teď si mě můžeš prohlédnout celého." a s těmito slovy Modrovous rozepnul nohavice a před Dorkou stál nahý, dobře obdařený muž. Její muž.