Část pátá

Když se probudila, tak v krbu hořel oheň a za okny bylo vidět pichlavé zimní slunce. Rozespalá přemítala nad tím, co se událo. Celá ta noc. Slova jejího muže, že "tady žádný Bůh není". Tajná chodba. Všechny ty osoby obcující se sebou navzájem. Všimla si, že má na sobě jen šaty připomínající spodničku. Dlouhé, splývavé a zase z té průsvitné, hebké, jemné látky. Jako by její kůži hladila. Po těle měla několik otisků prstů a dlaní. Od svého chotě i od těch dvou mužů, co ji drželi.

Prohlížela se ve vyleštěném kovu, který odrážel do značné míry její obraz. Na stole měla karafu ze skla a dvě číše. Napila se vody. Byla ještě ledově studená. Anna nebo někdo ze sloužících to museli donést před chvílí. Oblékla se do brokátového pláště podšitého jemnou kožešinkou. U postele měla připravené zvláštní botky. Byly podšité kůží, celé jen z brokátu. Měkoučké a pohodlné. Natahovaly se na nohu, sahaly pod kotníky a olemované byly opět kožešinkou. Člověka chránily od chladu a nijak netlačily.

Posadila se ke stolku, vzala hřeben a dala se do rozčesávání vlasů. Po chvíli se ozvalo tiché klepání. Vešla dovnitř Anna.

"Má paní budete si přát snídat?"

Dorka Annu poprosila, aby jí pomohla ustrojit. Měla tu totiž celou komnatu vyhrazenou pro její šaty, boty i šperky, ale ještě nevěděla co vše tam najde. Anna ji ukázala to, co bylo na běžné nošení i na různé slavnosti. Krásná roucha i dobře ušité, výšivkami zdobené prostší šaty na každodenní nošení. Truhlice plné punčoch, kvalitních korzetů a spodniček. Pak ale bylo několik truhlic, které Anna neotevírala.

"Co je v nich Anno?"

"To jsou šaty, které můžete nosit jen když si to bude přát pán."

Dorka se podívala na Annu a otevřela první z truhlic. Byly tam překrásné barevné oděvy podobné šatům, které měla na sobě předešlou noc. Z jemných látek, průsvitné, zdobené jemnými výšivkami. Otevírala truhlici za truhlicí a nacházela tam šaty a botky jako z jiného světa.

"Odkud ty látky a šaty pochází Anno?"

"Náš pán kdysi putoval do Svaté země a tam bojoval v křížáckých výpravách paní. Odtud si dovezl několik služebných. I nás švadlen, které šijeme pro jeho dvůr. Nešijeme jen šaty co zde vidíte. Ale šily jsme pro Vás celou výbavu i boty. Ložní prádlo, závěsy nebo ubrusy v hodovní síni. Pro tyto látky. . . " ukázala na truhlici s šaty ". . . si ale pán jezdí sám až dolů do přístavních měst, kam připlouvají lodě z dálek, odkud pochází vzácné koření nebo vonné masti."

Dorka se zájmem poslouchala a otevírala další truhlici. Tam ale bylo zcela jiné oblečení. Jako pro muže. Ale v barvách a látkách, které by asi žádný muž nosit nechtěl.

"To jsou Vaše šaty na koně paní. Jsou ušité z jemnějších látek, než z jakých se šijí pro muže, ale střihy jsou podobné. Nohavice, košile, kabátce. Nejlepší kůže a hedvábí. Kabátce jsou z jemně česané vlny horských ovcí nebo koz. I když bude pršet, kabátec sice ztěžkne, ale udrží Vás v sedle koně v teple. A to je nejdůležitější při dlouhých cestách. Támhle pak jsou ještě Vaše pláště." a ukázala na velkou skříň.

"Máte tu od ozdobných na formální cesty kočárem, přes pláště na běžné nošení až po pláště na koně. I ty jsou tkané ze srsti horských koz. Nebo podšité kožešinami. Pán jezdí často do hor lovit a mohu-li Vám poradit, pokud Vás pozve, jeďte s ním. Tento hrad je spíš sídlo panovníka, ale v horách má další hrady a příbytky. Menší, ale tráví tam hodně času. Pokud s ním budete chtít být . . . jen sama . . . jeďte s ním tam."

Dorka Anně poděkovala se slovy do čeho že se to tedy má ustrojit. A Anna jí z truhlice vytáhla tmavě modré šaty. Neformální, ozdobené jemnou výšivkou na živůtku. O pár chvil později Anna své paní zapínala na krk jednoduchou stuhu s říční perlou.

"Pán Vás bude čekat u obědu má paní. Měly bychom jít. Doprovodím Vás do modrého salónku."

Dorka Anně poděkovala a vyšla za ní z ložnice na chodbu.

"Pánův hrad není jen to, co tady vidíte. Je to jen vnitřní hrad. Kolem něj je ještě vnější hrad. Je postavený okolo jako další hradba. Jsou tam stáje, chlévy, kovárna. . ."

"Proč jsem si toho nevšimla, když jsem se po hradě procházela?"

"Protože mezi vnitřní hradbou a vnější hradbou je hluboký příkop a vnější hradba je ukrytá v lese, není téměř vidět. Pod vnější hradbou je hluboký sráz a vše obtéká řeka. Navíc celý hrad je postaven z kamenů. Dřevo je jen uvnitř, ale není ve zdech hradu. Nedá se tedy zapálit."

Anna vyprávěla jak z malého hradu pán postavil jednu z největších pevností široko daleko. Že ve vnější hradbě se můžou ukrýt všichni lidé z vesnic pod hradem a okolí. Že má hrad několik studní a navíc ještě má ve skále pod hradem vytesané nádrže, kam stéká dešťová voda. Dorku taky překvapovalo, že se do hradu nešlo rovnou, ale vždy se muselo za roh. I to jí Anna vysvětlila, že tak se staví hrady ve Svaté zemi. A že to bylo kvůli obléhání, když se útočníci dostali dovnitř, tak aby obránci měli možnost na ně útočit z hradeb.

Anna vyprávěla jako by tam žila odjakživa a tak se Dorka nakonec odvážila.

"Anno a co severní věž? Co je v ní?"

Anna se zastavila.

"Paní o té já moc nevím a to co vím, Vám stejně nesmím říct."

"Anno mám klíče od všech dveří v tomto hradě. I od severní věže."

Anna váhavě na Dorku pohlédla.

"Je v té vnější hradbě. Je to široká, hranatá věž, není moc vysoká. Je vidět jen z pánových komnat. A nikdo do ní nesmí."

"Víc nevíš?"

Anna váhala. Dorka naléhala. Prosila.

"Paní vím jen že tam vodí nějaký vysoký muž v černém plášti mladé dívky. A že druhý den nejsou schopny odejít po svých. Že je odtud vynáší v náručí. Snad živé. Víc opravdu nevím."

Dorka měla pocit že padá někam do hlubin. Hrdlo měla sevřené a před očima ji probleskovaly výjevy z noci. Muž obcující s mužem. Ženy propletené do sebe. Pohled Modrovouse na ni. Nepřítomný pohled v jejích očích byl důvodem, že se Anna zeptala, jestli je v pořádku.

Dorka se nadechla. Přece jen život ji naučil jednat s rozmyslem, když umřela jejich matka a ona se musela postarat o otce i mladší sestru. Kývla na Annu hlavou. Ta otevřela dveře do komnaty, která svým vybavením byla laděna do barev moře. U stolu seděl Modrovous a čekal na ni. Pomohl ji usadit se ke stolu a dali se do jídla. Mlčky. Až to po chvíli nevydržel a promluvil.

"Jak jsi se vyspala má paní? Nechybělo ti nic?"

Dorka je poděkovala za zeptání. Povyprávěla mu, že s Annou prohlédly šaty a že ji překvapily svršky pro jízdu na koni. Modrovous se viditelně uvolnil.

"Ano má paní. Tvá služebná má pravdu. Rád jezdím na koni a byl bych rád, kdyby jsi mě čas od času doprovázela. Nicméně tady v horách se nedá cestovat tak, jak asi čekáš. Je tu náročný terén. Na většinu míst se panským kočárem ani nedá dojet, sotva tam volské povozy dotáhnou potřebné zboží. Proto jezdím všude přímo na koni. Nevím, zda ti taková možnost přijde schůdná? A proto i ten jiný oděv. Je to pohodlné a ušité do sedla."

Dorka se na něj podívala.

"Umím jezdit na koni a dobře. Pokud si budu moci koně vybrat sama, tak s tebou ráda pojedu."

"Pak doprovodíš mě na krátkou projížďku před setměním?"

Dorka slíbila, že ano. Po obědě se tedy za Anniny pomoci převlékla. Nohavice z kůže, tmavě modrá košile pod koženým kabátcem, který sahal do půl stehen. Vysoké, kožené boty. A plášť. Vlněný, tmavě modrý, podšitý šedivou kožešinou. Anna jí vlasy zapletla do zdobného copu a doprovodila ji za stájníkem.

Vybrala si hnědáka s hřívou jako uhel. Robustního, s širokým krkem a plecí. Stájník se divil jejímu výběru. Ptala se proč. Odpověděl jí, že líp si vybrat nemohla. Že i pán jezdí na podobném, jen černém koni. "Mají dobrou srst do zimy a vytrvalou povahu. Neumí dlouho běžet příliš rychle, ale dokážou jít po dlouhý čas bez potřeby odpočinku. Ale nečekal jsem takový výběr od ženy."

Když koně byly připravení, objevil se Modrovous. Uznale se podíval na její výběr. Vyhoupl se do sedla a čekal, jak si Dorka poradí s pánským sedlem. Ta ale naskočila na koně, jako by tak na koni jezdila celý život. Vyjeli.

Když projížděli bránou vnější hradby, rozhlížela se kolem. Uvědomila si, že vnější hradby jsou hodně široké a že vnitřkem vedou chodby. Z venku na hradbách byly šikmé kamenné valy.

"Tomu se říká koliště. Pomáhá chránit hrad." vytušil její dotaz Modrovous. Vedl ji stezkou, která se vinula kolem hradu. Ukazoval ji každý prvek hradby a říkal k čemu slouží.

"Takto se staví hrady za mořem, ve Svaté zemi." dodal na konec, když se stezky začala stáčet do údolí pod hradem. V lese začalo ubývat světla s přicházející nocí.

"Pojeď za mnou." pobídl ji. A vydal se na rozcestí po sotva znatelné lesní pěšině. Po chvíli dorazili k dřevěnému srubu.

"Je ti zima?" zeptal se jí a pomohl jí z koně.

"Není. Ten plášť opravdu hřeje."

"Tak tím líp. Chvíli bude trvat, než rozdělám oheň a ještě dýl, než se to uvnitř vyhřeje."

Venku už padla úplná tma. Modrovous ji vysvětlil, že dnes přespí tady, pokud se nebude zlobit. Z truhlice vytáhl kožešiny a deky, pod prkny v podlaze bylo několik džbánů se sušeným masem a medovina. Dorka pochopila, že i sem jezdí zřejmě často. Bylo to příjemné místo. A Modrovous byl najednou klidný, tichý a uvolněný. Jako by ho oči dvora neviděly a on mohl být tím, kým chtěl a ne tím, kým musel být před poddanými.

Pojedli, popili horkou medovinu. Modrovous šel zkontrolovat ještě koně. Když se vrátil, Dorka se odstrojovala ze šatů a ze džberu nabírala vodu do dlaní, aby se umyla. Že ji pozoruje mlčky ve dveřích, ho prozradil studený průvan. Díval se na její tělo a ztrácel klid. Uvědomoval si touhu, která se mu zase hrne do slabin. Byla až bolestivě silná a rychlá. Pár kroky došel k ní a podal ji jednu z dek, do které ji zabalil. Poslední, co chtěl, aby prochladla.

Odnesl ji na lůžko z hrubých, dřevěných prken, pokryté vlčími kožešinami. Položil ji do nich. Její zlaté vlasy se rozlily do šedočerné srsti lesních strážců jako východ slunce. Byla krásná. Modrovous věděl, že ona je jiná. Byla starší, než jeho předešlé manželky. Tušil, že bude odvážná a přišla mu i moudrá, uvážlivá. Byla nedostižná jako sníh na skalnatých štítech hor. Bál se, aby jeho žár neroztopil její bělostné křivky.

Dívala se na něj. Síla jeho těla, vůně jeho kůže jako by ji provokovala. Zapomínala na strach, na řeči Anny i na severní věž. Odkryla deku a natáhla ruku k němu. Chtěla ho. Aby ji zahřál a pomiloval ji. To nepatrné gesto bylo odpovědí pro něj. Rozšněroval nohavice a jen v košili šel k ní. Mezi její stehna. Nalehl si na ni a bral si v polibcích její zvědavou touhu. Opravdu toužila po něm? I poté, co jí ukázal jak se potřebuje bavit, aby ulevil svému nitru a rozptýlil své noční běsy, které ho pronásledují od výpravy do Svaté země? Jak by ho mohla chtít? Zaváhal. Ona se ale k němu přivinula a začala ho líbat. Její tělo se ovinulo okolo něj. Jeho pochybnosti zahnala pryč.

Chytil ji pod rameny a tiskl ji k sobě. Přetáhla mu košili přes hlavu. Chtěla se ho dotýkat víc. Vnímat jeho teplo prostupující do ní. Jeho zarostlou hruď, ty jemné chloupky, které se otírají o její kůží na prsou. Líbal ji na krku, šíji, rameni . . . Nemohl se nabažit. Jeho tělo se začalo chovat intuitivně. Hladově. Ani si neuvědomil, že se svým rozkrokem tře o její klín. Jí to působilo ale rozkoš. Jeho tvrdý úd se tlačil do ní, až do ní vnikl. Z hrdla mu unikl hlasitý, hrubý vzdech. Pevně stiskl své dlaně do jejího těla, na okamžik se zastavil a pak tvrdě přirazil. A znovu. Její tělo přijímalo jeho sílu a hlad se vstřícností a touhou. Horká, mokrá. Šla mu naproti. Po chvíli se otočil i s ní a nabodl ji na sebe. Ze spodu do ní přirážel a díval se, jak na něm sedí. Obkročmo. Rozpuštěné vlasy podél paží. Překrásná prsa ozdobená tvrdými bradavkami. Byla jeho. Cítil to. Odevzdala mu své tělo. 

Ale dá mu i svou duši?