Část druhá

Modrovous k ní přistoupil. Nahý. Vzrušený. Toužil po ní a přesto se snažil ovládat. Byla to jejich svatební noc. Ale bylo brzo, aby ji zasvětil do svých choutek. Při pohledu na ni viděl krásu ženy a přesto nevinnost. Chtěl ji utrhnout, ale ne urvat. Toužil ji šeptat všechna ta krásná slova, která kdysi šeptal své první manželce, jenže i ona byla prvním důvodem, proč už to nedokázal . . . a k ní těch důvodů bylo dalších pět. Dorka byla jeho sedmá manželka. Snad alespoň u ní najde klid a to zvíře v sobě ovládne. Tentokrát snad . . . ano.

S tou myšlenkou si nalehl k ní na manželské lože. A jako by mohl zaplašit tyto myšlenky kusem hedvábí, začal Dorku pomalu svlékat ze spodničky.

Nebála se ho. Dívala se na něj očima, které nebyly smířené, jako u těch ostatních. Ale snad v nich zahlédl zájem, jiskru čehosi. Možná náznak úsměvu? Její ruce se ho dotkly na ramenou a šíji. Bylo to snad pobídnutí? Modrovous tišil ten hlad v sobě. Jeho doteky byly něžné, objevující každé zákoutí jejího těla. Její kůže byla tak jemná, chladná a jinde zase sálala horkem. Přivoněl si k vnitřní straně jejích stehen. Ochutnal z jejího klínu. Chtěl jí být dobrým milencem, ne stvůrou jak se o něm říkalo. Alespoň dnes. Kdy se stal jejím manželem a měl se stát jejím mužem.

Dorčino tělo se ale pod jeho doteky vzpínalo. Jako by ho zvala dál. Jak má jen odolat? Nemůže přece. . . Z jejího hrdla vyšel sten. Pobídka, aby ukojil i její touhu? Může snad po něm ona toužit?

"Řekni mi po čem toužíš má paní?" zašeptal zastřeným, chraplavým hlasem.

Podívala se na něj a v očích se jí ztrácely všechny otázky i odpovědi. Už nečekal. Toužil po ní. Možná i ona po něm. Ale mohla vůbec vědět po čem že to touží? Co ji čeká si sotva mohla představit. 

Miloval se s ní něžně a pomalu. Byl pozorný a snažil se vnímat každé zachvění rozkoše jejího těla, aby svým počínáním taková zachvění vyvolal znovu. Poznával její tělo a poznával s ní i ji. Svou ženu. Byl v ní život a všechny barvy duhy i indigová modř noci plné hvězdného třpytu. Byla v ní vůně nebe a hor. Byl v ní šepot lesa i burácení letní bouře.

Když byla hluboká noc, ve velkém krbu už jen sálaly poslední žhnoucí uhlíky a oknem prostupoval noční chlad s kvílením meluzíny, uložil se Modrovous vedle Dorky se slovy, že pokud ho přišla zabít, tak má poslední příležitost. Ale až jí ráno dá klíče od hradu, už jí nikdy nedovolí, aby to udělala. S těmi slovy usínal. Byla to jediná noc, kdy jí dokázal dát nadvládu nad svým životem. Od příští noci to bude jinak.

Tichý dech ženy vedle něj jako odpověď ho uspával. Žádného konání či slov se mu nedostalo. Až nad ránem. Kdy chladno v komnatě zalézalo pod kůži. Chtěl vstát a v posledních uhlících vykřesat ještě trochu tepla tím, že do něj přiloží smolné poleno, když si uvědomil, že kolem pasu má ruku své ženy, která leží přitisknutá k jeho boku s tváří položenou na jeho chlupaté hrudi. Tiskla se k němu jako by na jeho teple záviselo to, jestli se dočká rána. Spala klidně. Přivinul si ji tedy ještě víc na sebe a schoval ji do svých paží. Jen tiše zavrněla. Modrovous ale uslyšel zavrčení hladového zvířete, které si chtělo urvat svůj kus masa.