Část devátá

"Pošli za mnou Arystana. Do knihovny. Rychle." pronesl prudce Modrovous na strážce brány, když se vrátil na svůj hrad. Byl pryč příliš dlouho. Projel přes most do hradu. Sesedl z koně, který byl plný vypocené soli a prachu. Stájníkovi hodil uzdu, sundal si těžký, špinavý plášť s vlčí kožešinou a kvapným krokem vyšel schody do svých komnat. Otevřel dveře a ač bylo uvnitř uklizeno a čisto, byla tam zima.

"Připravte mi vodu, potřebuju se umýt. A spravte mou ženu, že jsem přijel." pronesl ke služce, která přinesla jídlo a pití. Mezitím došel Arystan. Jeho panoš, který byl spíš jeho synem.

Pocházel od řeky Išim z daleké země. Když se Modrovous vracel ze Svaté země, narazil na něj v jednom přístavu, kde se ho snažil prodat starší muž jako otroka na práci. Modrovous viděl jeho bystré a nepoddajné oči. Rozhodl se ho vykoupit a nechat ho v opatství. Vychovali ho řádoví bratři tak, aby byl dobrým panošem svému pánu. Modrovous se k němu od počátku choval jako k někomu, komu mohl důvěřovat.

Arystan vyrostl. Zesílil. Modrovous ho naučil mnoho o boji ale i o vyjednávání a obchodování. Později s ním byl v mnoha bitvách. Byl dobrý jako Modrovous sám v dobách, kdy byl ještě mladý. Arystan . . . v jeho řeči to znamenalo lev. Příhodné jméno pro chlapce, který se z otroka stal věrným pobočníkem obávaného Modrovouse. Teď byl jedním z mála, komu Modrovous věřil.

Tři údery do dveří a ticho.

"Pojď dál." řekl Modrovous. Arystan se jen postavil naproti němu, sklopil hlavu v tichém pozdravu.

"Jednání s převorem nebyla dobrá Arystane. Když jsem odjížděl, připravovala se nová výprava. Nejspíš nás převor povolá opět na tažení. Pokud ne mě s tebou, tak tebe určitě. Musíš se připravit."

Arystan jen opět kývl hlavou na znamení, že rozumí.

"Posaď se. Najíme se spolu a povíš mi co vše se tady dělo."

Arystan byl vždy velice stručný. Takže stručně shrnul všechny podstatné věci. Informoval ho i o tom, že v severní věži již očekává jistá dáma potomka. To bylo dobré. Ale aby byl čas úkol dokončit.

"Ještě jedna věc pane. Anna. Ta komorná, co se stará o tvou choť. Sledoval jsem její počínání. A obávám se, že ti chce odloudit tvou choť."

"Jak to myslíš? Byla mi má choť snad nevěrná?"

"Pamatuješ na dar, který jsi tu své choti zanechal?"

"Myslíš . . ." nedořekl Modrovous.

"Ano přesně ten."

Arystan popsal jak Anna tento dar používala pravidelně každý večer i v čase, kdy si jeho choť nepřála tuto činnost vykonávat. Jak ji Anna nutila, že to je Modrovousovo přání. Modrovousův pohled se měnil v kámen.

"Chtěl jsi, ať tvou choť střežím, ale nezasahuji, pokud nepůjde o její život. Využil jsem k tomu i tajnou chodbu, jak tušíš. Nelíbilo se mi kolik času Anna v pokojích tvé ženy trávila. Každý večer to bylo téměř totožné. Přišla s truhličkou. Tvou paní svlékla a poté usadila do křesla. Klekla si před ni a začala ji uspokojovat. Často k tomu přispěla sama svými ústy nebo prsty. Tvá žena čím dál častěji Annu odmítala, že nechce, ale ona tvrdila, že to udělat musí, že jde o tvůj rozkaz. A tak se podvolila. Anna byla čím dál dotěrnější a čím dál víc si dovolovala. Poslední dva týdny tvou ženu doslova zneuctila večer co večer postrojem, do kterého měla vsazený onen porcelánový úd."

Modrovous cítil jak se v něm vaří krev. Sotva postřehl, že někdo klepe na dveře. Arystan se postavil, uklonil se a nenápadně zmizel za dřevěným obložením ve stěně.

Modrovous vyzval klepajícího, aby vstoupil. Překvapilo ho, že to byla jeho choť. Ač pro ni nechal poslat, nečekal, že dorazí tak brzy. Byla tak krásná. Díval se na ni a přemýšlel, jestli je opravdu ráda, že ho vidí a nebo je jen ráda, že se vrátil a nebude už muset . . . nechtěl ani myslet na to, co jí ta služka dělala.

Dorka viděla, že u stolu jedli dva. Přemýšlela kdo byl ten druhý. Nebo druhá? Osten žárlivosti ji bodl u srdce. Věděla, že její choť má značný apetit nejen pokud jde o jídlo.

Modrovous ji usadil. Vyptával se jí, jak se měla. Bála se ho, že mu nic z toho, co se tu dělo, neřekla? Nebo se jí to snad líbilo? Ale Arystan říkala, že se tomu bránila.

Oba spolu vedli konverzaci u jídla, která byla spíše formální, než osobní. Když dojedli, Modrovous Dorku poprosil, zda by zůstala. Nemusel ji ani prosit, byla ráda, že zůstat může.

Sluhové mu připravili lázeň. Když se začal svlékat, Dorku překvapilo, že se mu po rameni táhne nová jizva.

"Co se ti stalo můj pane?"

"Jen souboj s jedním . . . zrádcem. Ala jak vidíš, já jsem domů dojel po svých."

Vysvětlil je, že onen zrádce byl vlastně důvod, proč musel tak narychlo odjet. Ale víc se rozpovídat nechtěl. Přece jen byl to jeho bratranec, který mu usiloval o život. Muž, který převzal křivdu po svém otci. A který usiloval o jeho majetek i postavení v řádu. Svlékal se u toho. A když rozšněroval nohavice, jeho nedočkavá mužnost se už drala ven.

"Přijde se ke mně má Dorotko." pronesl tichým hlasem, který nesl v sobě cosi temného.

Překvapilo ji jeho přání. Když si k ní stoupl, aby jí povolil šněrovačku svrchních šatů, pochopila, že to myslí vážně. Neptal se. Oznamoval jí to.

Když jí šňůry povolil, přetáhl je z ramen a šaty se svezly na její boky. Dorka je ještě trošku povolila pohybem ruky a šaty sjely dolů na podlahu. Modrovous se k ní už ale tiskl přes tenkou látku spodních šatů. Dotýkal se ji na prsou a podbřišku. Jeho ruce zhrubly týdny v koňském sedle a držením kožené uzdy. Přesto si jeho doteky užívala. Chyběl ji. Už si tím byl jistý.

Vyhrnul ji spodní šaty. Pomalu. Dotýkal se u toho oblých křivek jejích boků, pasu i prsou. Když dala ruce nad hlavu, přetáhl spodní šaty a odhodil je stranou. Stála před ním krásná jako první noc. A on po ní toužil ještě víc, než tenkrát. Vzal ji do náruče a odnesl ji do velké dřevěné kadě, kam se s ní položil. Sám se posadil mezi její stehna a hladil ji po nohách pokrčených v kolenou.

Voda byla tak akorát teplá. Modrovous podal Dorce misku se solí.

"Naber si do dlaně a potři jí má ramena a záda prosím."

Dorka tedy udělala to, co po ní chtěl. Její dlaně vtíraly sůl do jeho kůže. Pak se Modrovous položil zády na prsa Dorky a hlavu si položil na její rameno. Byl to okamžik, kdy byli jen oni dva. Jen vdechoval vůni, která se uvolňovala z kůže na jejím krku. Byl doma. A bylo mu jedno, že se nejspíš dívá . . . Anna. Z chodby, která vedla do sklepení, kde se dřív oddával s ní a dalšíma hrátkám a orgiím. 

Dívala se. Vřelo to v ní. Doufala, že jí Modrovouse znechutí svým konáním i povídáním o něm. Jenže ona se na něj usmívala. Jako by se ho nebála. Jako by jí nic z toho nevadilo.