Hypothalamus - část 21.

Richarda překvapilo, když se Naima srdečně zdravila s Inge. Netušil, že se znají. A snad poprvé viděl Naimu s výrazem upřímné radosti ze shledání. Sledoval je s pocitem určitého nekomfortu v kalhotách. Byly doslova jako oheň a led. Inge připomínala poslušnou školačku, zatímco Naima byla ostrá domina s bičem. Teda aspoň v jeho představě, kvůli které mu unikl úvod týmové porady. 

". . . takže sme ich zostavili späť do stavu na užívanie. Žiadne lokátory sme neobjavili a okuliare sú nastavené na odomknutie užívateľom. Lenže sme zatiaľ nezistili, kto má byť ten užívateľ. " dopověděl mladý kluk s rozježeným čírem na hlavě. Richard z něj měl vždy pocit, že teprve vyšel ze školy, jak mladě působil. Maroš?. . . Ne. Maťo. Jo to bylo ono. Tak mu říkali. Ne že by na tom nějak záleželo. Kluk fungoval spíš jako počítač. Spolehlivě, neúnavně a co Richard pamatoval, tak neomylně. 

"Bolo by dobré, keby sme ich mohli skúsiť na tých, čo ich našli. Pokiaľ viem, malo im byť povedané, že dvojky budú komunikovať cez okuliare niekomu v tíme. Tak keby. . . " nadnesl neurčitě, ale s pohledem k němu. 

"Okey. Dojdu po poradě do laborky a mrkneme na to." nadhodil Richard, aby urychlil poradu, když se zorientoval o čem je řeč. Přece jen měl před očima Inge s Naimou, jak se vítají jako dvě dávné přítelkyně. Akorát v jeho představě už byly obě svlečené. V rámci porady zaznělo něco okolo harmonogramu na dalších 24 hodin. Richard z toho měl výstup jasný. Příštích 24 hodin má pouze hlídkovou činnost na monitorovacím postu. Základna je v uzavřeném režimu. Pohodička. Takže bude koukat do obrazovek v monitorovacím středisku a pokud bude mít normálního parťáka, tak si dá i nějaký ten kratší chill. 

Když došel do laborky, klučina ho napíchl na brýle. Ty se aktivovaly. 

"Zaujimavé, sú nastavené na sken vašej očnej sietnice." řekl mu Maťo zjevné. "Kedysi sa nám dvojky nabúrali do systému. Nepodarilo sa nám ich vystopovať. Len vieme, že nám ukradli nejaké dáta. Vaša zložka so skenom sietnice musela byť medzi nimi. Len ten sken nahrali do okuliarov. Ale nebojte sa, zložky sú už dávno vyčistené a pretiahnuté na iné úložisko pasívneho charakteru. Takže. . . posledných päťdesiat rokov sú vaše dáta v bezpečí." 

Richarda to překvapilo. Padesát let? To někdo schraňoval jeho údaje takovou dobu? Maťo mu vysvětlil, že pro dvojkovou umělou inteligenci padesát let nic neznamená a že prostě tenkrát dvojky stáhly vše, k čemu se dostaly. Kdyby jednou náhodou. A teď to jen použily. Poté, co u Richarda měly shodu. Nejspíš jako u jediného. Jeho složka totiž byla jediná, která ve starém archivu byla a kterou mohli mít ukradenou. Jo, zase si připadal starej. Mezitím se mu rozsvítily brýle. Na obrazovce svítilo hlášení, ať vyčká na připojení. Během dvou minut se ho brýle mužským hlasem zeptaly, jestli má raději čaj nebo kávu. To už na černé obrazovce přeskakovala tenká, jasně modrá linka.

"Co to je za debilní otázku?" vytočil se.

"Snažím se k Vám být přívětivý, Richarde." zazněl hlas z maličkých repráčků v brýlích. Odpověděl, že kávu. Hlas lehce přitakal. 

"Pošlu Vám dárek Richarde. Zítra u hlavního checkpointu základny v osm ráno. Pošleme dron. Neradím Vám ho zneškodnit ani lovit. Bude mít nastavenou sebedestrukci deset vteřin poté, co si odeberete zásilku. Vás bude zajímat pouze balíček. Až si ho rozbalíte, pak se připojte znovu." a s tichým cvaknutím v repráčcích opět zhasla obrazovka brýlí a následně se objevil nápis, že spojení bylo ukončeno. 

Richard nesnášel vydírání. Teda to, kde on byl na straně toho, co se musel přizpůsobit. Vrátil brýle, prošel nahrávací protokol, podepsal ho a šel do kantýny. Měl ještě pár hodin, než nastoupí na službu. Dal si něco k jídlu. Měl zase hlad. Sebou si vzal vodu sycenou kyslíkem a vrátil se k sobě. Byl naštvaný. Uměl vyslýchat, vést vyšetřování, akce . . . plánovat taktické operace. Vést tým. Ale nesnášel vyjednávání. Zdržovalo. 

Vytáhl si černý box o objemu cca dvacet litrů. Uzavřený na číselný kód. Přežitá technologie z dob minulých, ale stále funkční. Žádný čip s pamětí. Obyčejná mechanika. Zadal šest čísel. Cvak. Otevřel se. Uvnitř ve speciálních foliích výtisky Playboye a několika podobných tiskovin. Ještě z dob, kdy holky měly nanejvýš umělý kozy a i to jen výjimečně. Vedle měl nějaké ty hračky na masturbaci. Už o poznání sofistikovanější. Potřeboval se udělat. 

Ale i když honil nad fotkama holky přesně podle jeho vkusu, stejně se nemohl udělat. Stimulační gel, který měl zesílit prožitek z masturbace taky nepomáhal. Až mu před očima zase naskočila představa Inge s Naimou. Viděl jejich pěkný prsa, pevný zadky a ladný, dlouhý nohy. Představoval si, jak se líbají, jak se hladí, jak se prstí. Dostávalo ho to do varu. Představoval si Inge, jak je na čtyřech a Naima ji líže. Sama je u toho na čtyřech a on do ní zezadu přiráží. Inge se pak otočí k Naimě a začnou se líbat. 

"Jo. To je ono." řekl nahlas Richard. Představoval si to a blížil se mu finiš. Viděl prsa Inge. Její ztvrdlé bradavky. A tam dopadalo jeho sperma, když začal stříkat. V jeho představě. V reálu dopadlo na upnuté, černé a leklé kalhoty Naimy. Stála nad ním a pozorovala ho.

"Dobrý. Na to, že už nejsi žádný mladík, stříkáš pořád slušně." řekla se směsí sarkasmu a obdivu v hlase. 

Richard přistál zpět na zemi. Tvrdé přistání z výšky.

"Nechal jsi odkódováno."

"Tady nikdo nekóduje. Ale taky se tady klepe. Staré dobré způsoby. Což ti asi nic neříká." naštvaně odsupěl Richard s penisem ulepeným od spermatu v ruce. Jak naschvál neochaboval. Spíš to vypadalo, že jeho penis má svou hlavu a chce se sám podívat na to, čí že to postříkal nohy. Naima odešla do jeho koupelny. Umyla z kalhot Richardovo sperma jako by se jen polila u snídaně mlíkem. Neděla z toho vědu. Bydlela v bunkrech a vesměs ji obklopovali jen muži. Takže ani výjev honícího Richarda ji nepřekvapil. 

"Proč jsi tady?" zeptal se jí, když se donutil myslet. 

"Chtěla jsem tě vidět." odpověděla z koupelny. 

"Můžeš ty zdvořilosti přeskočit a jít k věci?" dodal už podrážděněji Richard.

"Potřebuju se podívat na tvůj čip Richarde. Teda na čipy všech, co byly tam. Ale prvně na tvůj. Kvůli tomu, aby jsi případně zítra byl už v pohodě.

"O čem to mluvíš?"

"Vypadá to, že se umí dostat do čipů i na vzdálenost několika možná až desítek metrů. Bez přímého kontaktu. Pouze . . . vzduchem. Potřebuju mrknout na tvůj čip a zjistit, jestli nejeví známky přeprogramování, napadení atd." 

Richard jen pozvedl obočí. "Takže mi chceš oskenovat čip?"

"Jo."

Richard se zvedl. Ukázal rukou na koupelnu. 

"Jo jasný. Dej se do kupy. Stejně bych ti teď chemii mozku nemohla změřit. Hodnoty by byly zkreslené."

Richard zmizel v koupelně. Chtěl si to udělat ještě jednou. Pohled na jeho sperma na jejích kalhotách ho dost vyrajcoval. Ale ovládl se. Nějak podvědomě měl pocit, že to ale bylo náročnější, než jindy. Dokázal vydržet bez sexu měsíce. A bez masturbace klidně i několik týdnů. Ale od rána byl jak utržený ze řetězu. Došel za Naimou. Jen v boxerkách. Ta už měla vybalené věci z kufru s kovovou skořepinou.

"No aspoň ti nemusím už říkat, ať si odložíš." dodala se zvědavým pohledem upřeným k jeho zadku. 

"Sedni si prosím tady." a ukázala na křeslo, ve kterém předtím seděl. Napojila snímače a nechala načíst jeho čip proti stárnutí. Chvíli cosi sledovala, pak cosi ťukala do monitoru v kufru. 

"Máš tam jakousi anomálii v nastavení stimulace mozku. Jde o tvůj tvůj hypothalamus. Konkrétně preoptickou oblast. A nějakou anomálii jeví i limbický systém a mozková kůra." 

"To znamená?" zeptal se Richard.

"Že máš paralyzované termosenzitivní neurony regulující termo. . ."

"Normálně. Nejsem tvůj kolega v laborce."

"Jo, promiň. No že máš poškozené vnímání termoregulace, vnímáš jinak teplo a chlad. Dál můžeš mít pořád žízeň, nebo pořád hlad. Kvalita spánku a nejspíš i potřeba vyšší sexuální aktivity, což jak je vidět, máš." a pohledem mu sjela na boxerky, které se už zase napínaly přes erekci. 

"Do háje." zaklel Richard. Už zas. 

"Buď rád, že tě dvojky nevypnuly jako je." a hlavou ukázala k nemocničním modulům.

"Co s tím?" zeptal se Naimy.

"Musím udělat podrobný sken jednotlivých vrstev mozku. To tady neudělám. Mám na to ale polní vybavení v ekranoplánu, takže když půjdeš se mnou, zkusím ti změnit nastavení čipu nazpět. Pokud není poškozená mozková tkáň. A obleč se. Je tam fakt zima. Na boxerky."

Nasoukal se do oblečení a došel za ní. Překvapilo ho, když uvnitř už seděla skoro nahá Inge. 

"Je tady na stejný test, jako ty. Stejná anomálie." 

To mu nedošlo. Jasně. Vždyť tam byli spolu. U ní byl jen napadený čip, ale poškození mozku naštěstí žádné. Přišli na to včas. Naima jí nahraje jiný typ programu do čipu. Verze poněkud míň upravená, ale robustní a neprolomitelná. Když se Inge ptala co to znamená v praxi, Naima ji řekla, že to nebude nic tak zásadního, jen že je do té verze implantovaných míň zbytečných sraček, co potlačují lidskou jedinečnost. Pak Inge vypnula pomocí chemického roztoku do žíly. Musela ji předtím podchladit, aby se jí zpomalil oběh. Pak mohla vypnout a přehrát čip. Když měla hotovo, začala Inge zase zahřívat na tělesnou teplotu. Potom teprve aktivovala čip. Inge se probouzela pomalu. 

"Jak dlouho to tvoje vyšetření zabere?" zeptal se Richard Naimy.

"Pokud nebude problém, tak jsi za hodinku nebo dvě na nohách. Vím, že máš službu. Stihneme to. Znáš mě. Nemám čas ztrácet čas."

"Pomož mi s ní." řekla a ukázala mu, kde má co chytit, aby Inge přesunuly na termopodložce z vaku ven. Potom mu řekla, aby se svlékl a vlezl si do vaku místo Inge. Vše se opakovalo. I on měl naštěstí jen změněný čip. A i on dostal očesanou verzi od Naimy. 

Když se za hodinku probral, Inge už vedle seděla. Pořád byla jen v prádle, ale už byla plně při smyslech a Naima jí kontrolovala reflexy. Měl pocit, který už neznal desítky let. Kocovina. Tak se tomu pocitu kdysi říkalo. 

"Zatím lež a nezvedej se. Teprve ti dorovnávám tlak krve a srovnávám aktivitu srdce. Jsi na 70%. Na stovku tě dostanu za dalších dvacet třicet minut. Vydrž to bez zbytečných pohybů." 

Poslechl. Ležel. Nehýbal se. Jen přemítal myšlenky. Čekal, že se mu uleví, ale jeho představivost ho trápila jako předtím. Ty dvě pořád viděl spolu při erotických hrátkách. Viděl Naimu, jak klečí mezi nohama Inge, jak ji prstí a pak se začne třít svým klínem o její klitoris. Jak jí u toho mne ty pěkný, pevný prsa a jak jí šeptá něco o mokré, nadržené kundě. 

"Naimo jsi si jistá, že jsi ten čip srovnala?" zeptal se nejistě. Naima se k němu otočila s tázavým výrazem v očích.

"Nic . . . jen že ty vtíravé myšlenky v hlavě . . . mám pořád." řekl opatrně, jako by čekal, že ho za to Naima něčím setře.

"Co přesně myslíš těmi vtíravými myšlenkami?" zeptala se ho odměřeně.

"Vtíravé. . . erotické představy . . . " neochotně odpověděl Richard.

"Buď konkrétní." vyžívala se v jeho rozpacích. 

"Konkrétní? Představuju si, jak spolu provozujete lesbický sex." vychrlil vytočeně.

Naima s Inge se začaly smát. 

"On nic neví, že ne? Zeptala se Inge Naimy."

"Nemá tušení." odpověděla Naima a rukou zajela Inge pod podprsenku. Promnula bříšky prstů bradavku, pak prso vyndala ven a do bradavky lehce kousla. Richard nevěřil svým očím. Myslel si, že se mu fakt mozek vyzkratoval a nerozeznává realitu od představ. Bylo to přece proti předpisům a digitálním zákonům a . . . a všemu, kvůli čemu dělal svou práci. Bez ohledu na to, co by si přál vidět nebo zažít. Vzpomněl si na Elenu na centrále REXu. Viděl její věčně vážný výraz ve tváři. Nepomáhalo to. Nic víc asexuálního už si asi představit nemohl, než inkvizitorku Elenu s mandarinkou v ruce, vynášející rozsudek o deviantním chování provinilce a uvalení opatrovníka a léčby. 

Za ten okamžik, kdy se snažil být myšlenkami jinde, už se holky začaly líbat. 

"Nepřekážím tady?" pronesl napůl v žertu a napůl v rozpacích. 

"Nabídla bych ti, ať se přidáš, ale myslím, že to zvládneme i bez tebe." pronesla Naima.

"Okey. Tak jestli máš vše hotovo . . . se mnou hotovo, tak bych šel?" 

"Nemám. Ještě pozákrokové vyšetření." a přestala se věnovat Inge. Sedla si naproti němu a začala se mu dívat na reakci zorniček, reflexy atd. V ekranoplánu nebylo moc místa, takže si byli blíž, než v tu chvíli Richardovi bylo příjemné. Vnímal její vůni. A přísahal by, že cítil i vůni jejích mokrých kalhotek. 

"Vše v normě. Dám ti to do karty. Za půl hodinky ti bude umožněn vstup do služby. Chvíli to trvá, než to nahraju. Můžeš zatím jít. Radila bych ti, ať jdeš k sobě." dodala poněkud záhadným tónem. Richard tomu už nechtěl věnovat pozornost. Jeho penis zase stál a v mozku měl stav podobný mozkové mlze. Vymeteno a neschopnost nad čímkoliv přemýšlet. Šel teda k sobě.

Když vešel, všiml si, že na stolečku u relaxačního křesla je malý kovový předmět. Vypadalo to jako žeton do casina. Ale uprostřed byl konektor na připojení do projekční desky. Bylo mu jasné, že to bude udělátor od Naimy. Váhal, ale nakonec to přicvakl. Spustila se mu projekce. Přímý přenos ze skyhousu Inge. Musely akorát přijít, protože se teprve svlékaly. Za dvě minuty už ale byly holky v nejlepším. Ležely na rozložené pohovce, na které Inge většinou spávala, propletené do sebe a otíraly se jedna o druhou. Slastné vrnění a vzdechy napovídaly o tom, že si to užívají. Obě. Dokonce Inge podezříval, že si to s Naimou užívá víc, než s ním. Když se zvedl z gauče a chtěl se jít k nim přidat, spadl přenos a objevila se tvář Naimy. 

"Přenos probíhá jen v případě, že jsi v zorném poli obrazu. Tak, jak vidíš ty nás, vidíme my tebe." a tvář Naimy vystřídal obrázek mořského koníka. Naimin smysl pro humor. 

Sedl si tedy zpět. Během pár vteřin se vrátil přenos. To už Inge opravdu hlasitě vzdychala. Naima ji šukala umělým penisem upevněném na postroji, který měla na sobě. Richard vnímal, jak se jeho tělo začalo potit. Rozepl si kalhoty a vytáhl penis ven. Měl dvanáct minut do služby. Aby se udělal, mu stačilo pět. I se sprchou. 

Když odcházel, poslední, co viděl, bylo jak Naima masíruje Inge zadní dírku. Došel na štáb. Načetl kartu. 

"Přístup odepřen. Přístup bude možný za 3 minuty a 17 vteřin."

Stál tam venku. Sledoval sníh, který padal. Díval se směrem ke kolonii zdravotnických skyhousů, kde byl i ten Inge. Viděl tlumené světlo, které prosvítalo ven. V hlavě měl ale konečně vymeteno. Poté, co se udělal, už se mu konečně ulevilo. Cvak. Dveře se otevřely zevnitř. 

"Nestůj tam." pronesla Elena, která mu držela dveře.

"No nazdar. Co tady děláš?" pronesl bezprostředně, až se sám zarazil, jak nepříjemně to mohlo znít.

"Přiletěla jsem s Erikem. Dostala nás sem jedna digitální stopa. A překryla se nám s požadavky na geoscanování a snímky z družic od vaší základny. Takže se nám tu potkalo naše vyšetřování a vaše bojovka."

Rovnou si Richarda stáhla na velín. Chtěla ho mít jako velitele akce. Znala ho. Věděla, že mu může věřit, znala jak pracuje a jaké má metody a že se na něj může spolehnout. Richard neprotestoval. Celou noc probírali data, informace a stopy. 

V 7:59 dostal informaci, že nad checkpointem lítá onen dron, který měli čekat a že nechce jít na přistání. Došli pro něj s Elenou a Erikem. Dron si naskenoval jejich tváře. Pak přistál. Odjistil malý balíček. Vznesl se. Poodletěl stranou a pomocí malé exploze se zneškodnil. 

Balíček prvně projeli skenem, jestli neobsahuje výbušniny, toxické látky nebo tak něco. Ale vše v normě. Otevřeli ho. Uvnitř byla sklenička s kávovými zrny. Bylo jich tam okolo dvaceti deka. Všichni tři na sebe koukali. Hledali ještě něco. Nějaký nosič dat se vzkazem. Až pak si toho Elena všimla. Papír, kterým byl balíček obalený. Byl na něm stručný vzkaz. 

"Vychutnejte si ji, Richarde. Je z jiného kontinentu. Vzácná. Geneticky nemodifikovaná. A řekněte mi, jak chutná. Pokud Vaše odpověď bude uspokojivá, pokročíme dál. V devět v brýlích. Buďte přesný."