Bezhlavý rytíř

Jela na koni sněhem zapadaným hvozdem v údolí. Spěchala. Patami poháněla svého grošáka. Spěchala je varovat. Rytíře obývající hrad na jihovýchodní straně hor. Jela už několik dní s menšími přestávkami napříč celým pohořím. Měla náskok sotva pár hodin a jela s vypětím posledních sil, stejně jako její kůň.

Byla dcerou nižšího šlechtice, který kdysi bojoval ve svaté válce za mořem. Získal sám rytířský titul a pěkné panství, kde se usadil a vzal si neurozenou ženu, kterou miloval. Dívka vyrůstala sice jako pravá šlechtična, ale především byla jediným potomkem onoho rytíře. Tak ji naučil jezdit na koni líp, než leckterý muž. A když ovládla umění jezdectví, tak ji naučil i střílet z kuše či šermovat. Pravda, vyšívání ji moc nešlo, ale matka spíš dbala na čtení knih vzdělanců, než na zbytečnosti. Byla vysoká, štíhlá a urozeně krásná. Její rovné držení těla vyzařovalo už z dálky, že patří k opravdovým mladým dámám. Nabídek k sňatku se jí dostávalo mnoho, však ona už dívčích let byla tajně zamilovaná a proto nabídky odmítala. Chtěla si sama vybrat a otec její přání respektoval.

Když na vrata jejich hrádku zabušil královský posel s výnosem, byl už večer. Výnos obsahoval, že všichni rytíři řádu musí na královský dvůr. Posel se podřekl a pravil, že jsou všichni rytíři podezříváni z uctívání ďábla. Otec uposlechnout musel. Věděl, jaký trest hrozí uctívačům nepravé víry. Natož těm, co označila inkvizice za pohůnky pekla. Posla pozdržel, že kůň potřebuje odpočinku a napojit se a stejného bylo poslu třeba. Tak stihl ženu vypravit na jejích lovecký srub na okraji divokého hvozdu s nejcennějším majetkem a dceru vyslat s listem k bratrům na druhé straně hor. Bál se o ni, ale věděl, že zná každou pěšinu a stezku, kudy se jen s koněm projet či projít dá a věřil, že list doručí. Poslal s ní i jednoho z čeledínů, ten však za dveřmi poslouchal a bojíc se, že propadne hrdelnímu trestu, za pár hodin koně svého otočil a na útěk se dal.

Cestu na hrad si pamatovala sice dobře. Jela po paměti. S otcem tu často lovit jezdila. I kůň kopyta ve sněhu kladl tak, jako by znal každou propadlinu. Už v dálce viděla jako kosti svítící bílé vápencové zdi hradeb. Když v tom kůň na zadní se vzepjal a zařehtal. Lapkové obestoupili jí cestu. Kudlami a tesáky šermujíce kolem sebe chtěli o peníze připravit ji. Chtěla je kopyty rozrazit a ujet, však nepovedlo se a koně za ohlávku jeden z nich strhl k zemi zpět.

Když dívka otevřela brašnu a oni mnoho nenašli, začali se sápat po ní. Dívka snažila se bránit, však marné bylo její počínání. Kasaly jí sukně vzhůru. I jezdecké nohavice rozvázali. Když v tom tiše k zemi skácel se jeden a pak druhý, třetí a i čtvrtý. Za zády měli měli jezdce v bílých pláštích. Dívka poznala v nich ty, kterým list otcův vezla a tak vypověděla bez váhání proč spěchá tudy.

Rytíři dívce do sedla pomohli a své oře otočili k hradu zpět. Tam samotný komtur dívku vyslechl a s vážnou tváří svolal do refektáře druhy své. Dívka zatím spala, Bylo ticho a byl klid. Jen někteří z mužů na jih vyjeli. Když probudila se, najíst jí dali a pak komtur k ní promluvil.

"Že jsi dcerou bratra mého a tolik jsi riskovala, jeden z bratrů doprovodí tě na cestu zpět, by se tvá matka bát o tebe nemusela. On postará se o vás obě, než otec se ti vrátí zpět."

Netušila, kdo že to s ní jede. Na hlavě měl přilbici a mlčky doprovázel její mysl. Jela za matkou. Jinam cesty nebylo. Hvozdem zapadaným sněhem už koně zbytečně znovu nehnali. A tak jeli tiše za sebou, místy vedle sebe. Když se tmou brodili nějaký ten čas, zastavil koně a on složil věci pod košatý starý dub. Oheň rozdělal a když dívka téměř spala v houni zabalená, přilbici si odepjal. Poznala ho. Byl to otcův dobrý přítel. Ten, který dívku od malička znal.

Zarmoucený výraz ve tváři své měl. Nebyl tolik, jako její otec stár, šedivých pár vlasů protkalo tu černou hřívu a tvář porostlou vousy, ale kolik mohl mít? Snad čtyřicet nebo lehce přes? Líbil se jí vždy. Měl vážné a upřímné oči. O hlavu vyšší, než sama byla. Jako malou na ramenou jí nosil. Oře jí dělával, když s dřevěným mečem šermovala okolo. Jako starší jí knihy vozil a rád s ní o nich povídal.

Však několik roků ho už takřka nevídala. Jen jednou. Když pozdě v noci zaklepal na jejich bránu. Jel z královského města jako posel bratřím nesl list. Důležitý. To starý dobrý král se těžce rozstonal. Netušila, že je u nich na hrádku. Viděla pootevřené dveře z pokoje pod věží. Chtěla je zavřít, aby myši nevběhly tam, když viděla ho, jak tam stojící svléká si svůj těžký bílý plášť. Chtěla poodejít, neslušelo se dívat se na něj. Její zrak však vábilo to podívání.

Sundal si i vysoké škorně a rozvazoval kožené nohavice. Když sundal si je, stál tam jen v prosté šněrovací košili. A i tu začal přetahovat přes hlavu. Když v tom v odraze skleněné tabulky okenní výplně si jí všiml a košili spustil ihned dolů.

Trapně mělo jí být. Jen co je pravda. Ale nebylo. Trošku studu snad. A tak se odvážila a promluvila.

"Netušila jsem, že tu jste. Ale když už se stalo a já vás tu vidím, dejte mi košili a já vám ji vyperu, ať ráno čistou ji máte." můj milý chtěla dodat, ale udržela se. On tam stál a díval se na ni vážným pohledem. Jako by ani nebyl téměř nahý. Cítil krev, co se mu hrnula do slabin. "Máš co chceš, milé dítě" pomyslel si a košili přes hlavu si přetáhl. Když podával ji dívce, jeho mužnost už zvedala se chtíčem. Sledoval, jestli zrakem o něj zavadí, však dívka do očí dívala se mu a jen košili si vzala a odešla s ní pryč. I on si ji prohlédl. Byla světlovlasá, vysoká, ale její tvary už probouzející ženskou krásu slibovaly místo dívčí, kterou čekal z paměti.

Tenkrát ráno vyjel v košili bělostné a voňavé. Kdyby jen věděla, že si ji pak uschoval a jako drahý poklad opatroval. Už dávno nevoněla její krásou, ale on ji v ní pořád cítil kdykoliv k ní přivoněl. Zůstala mu v mysli, však jezdit si tam už zakázal. Do této chvíle, kdy seděl u ohně a dívku si prohlížel. Ležela tam. Snad spala. Vlasy rámovaly její jemnou pleť. Rty jako stvořené k dlouhým polibkům a šíje pobízela jeho touhu dotknout se jí. Přesedl si k ní. Do náruče ji opatrně vzal a položil na sebe, až hlava jí spadla na jeho rameno. Měl o ni strach. Teď větší, než kdy dřív. A ten neklid teď z jeho temné duše na povrch vyvěral.

Ona nespala. Jen chtěla, aby on myslel si to. Když na něm spočinula svým tělem, otřela se hlavou o jeho krk a rameno, kde hlavou spočinula. Vůně jeho jí doslova lapila. Netušila co s ní děje se to. Tělo se jí začalo lehce chvět. On pod plášť ji uschoval, protože se bál, že zima jí je. Jí však spalovala touha.

Usnuli tak oba propletení, ale za pár hodin zima udělala své. Oheň dohoříval a tak se do sebe začali víc plést. Nohy proplétat. Těla instinktivně dělala si co chtěla, když mysl spala. V polospánku vedl chtíč je sám, když on rozepnuté nohavice a ona šaty vyhrnuté . . . tělo na tělo se k sobě tiskli. Jeho vzrušení si hledalo cestu mezi její stehna a když povedlo se, probouzelo se jeho tělo víc a víc. I ona se probouzela. Procitala s nejistotou, jestli se jí to jen nezdá. Usoudila, že i on to vnímá tak. A tak jen zašeptala, že zdá, že je to jen sen a v těch je dovoleno přece vše. Byl jako ztracený.

Svými rty zamkla ty jeho. Otírala se o něj svým tělem. Nevěděla přesně co dělá, jen věřila své touze. Nalehl na ní. V očích výraz divokého zvířete, co právě loví kořist. Přesto váhal. Jeho kontrola se probudila a mysl se snažila získat prim nad pudy. Ležel na ní vahou svého těla. Ona jen vnímala horko sálající z něj. Chtěla ho. I když nevěděla přesně co že to chce. Muže ještě nepoznala. A on to dobře tušil, věděl.

Zeptal se jí, zda-li opravdu ví, co chce a chce to s ním. Podívala se na něj s oddaným výrazem v očích. Nedokázala odpovědět slovy. Jen kývla. Tělem jako by jí prorůstalo rozpínavé pnutí v prosebném očekávání vysvobození z mučivého chtíče. On cítil tu vláčnost. Stejně jako horkost stehen, která měl propletená mezi ty svá. Uměl potěšit ženu, která již poznala muže. Ale nevěděl jak zasvětit ženu, po které toužil, kterou si zakazoval a která ještě muže neměla. Uměl jim naložit, uměl si odložit svoji nadrženost na jejich prsa, pokropit jejich šušku nebo je ojet jako to dělávala zvířata. Jenže tam myslel na sebe. Teď chtěl myslet na ni. Protože ona po něm toužila. Jeho představa, která ho trápila i lákala celé roky, se zhmotnila.

Rozvázal svršek jejích šatů, pod kterými se zvedala krásná prsa. Vzal jedno do dlaní, zatímco na předloktí té druhé se opřel, aby na ni nebyl tak těžký. Vnímal, jak se mu pod rukama staví bradavka. Jak se zrychluje její dech. Jak její kůže voní žádostivostí. Začal ji líbat. Na rty, pak pod uchem a šikmo dolů po šíji až k jamce dole na krku. Poté se pomaličku posouval po klíční kosti na rameno a paži, aby došel až k oné bradavce. Nasál ji do svých úst a jemně do ní kousl. A zase sál ten krásný šperk. Totéž zopakoval s druhou. Ona pod ním zatínala prsty do kůry stromu za hlavou. Propínala se pod jeho doteky jako tětiva luku a on nepřestával. Svými ústy se posouval níž, až došel k jemným chloupkům nad její propastí, do které chtěl padat nekonečně ztracen v čase.

Její vůně ho lákala překročit onu mez. A tak kolenem rozevřel její nohy od sebe. Svou dlaň položil do jejího klína a mnul ho jemně a přesto s jistým tlakem. Vnímal, jak napětí v jejím těle povoluje a mění se v cosi, co by přirovnal k přetékající duně v poušti. Stávala se vláčnou a poddajnou. To byl ten správný moment. Do mokré dlaně vzal svůj nástroj. Jen ho přiložil, aby si mohla uvědomit jeho značnou šíři i délku. Přejížděl s ním jako by se ho chystal vnořit do plástve plné vytékajícího medu. Sama mu vyšla vstříc a on do ní vnikl. Její tělo se napnulo. Věděl, že jí to muselo bolet. Chvíli v ní zůstal a ani se nesnažil pohnout, jen rukou jemně mnul její klín. Byl v ní a to sám o sobě byl opojný čas.

Pod doteky jeho dlaně se začala pomalu vrtět. Bylo jí to příjemné a v to on doufal. Políbil ji. Chtěl se jen dotknout jejích rtů, ale ona v polibku pokračovala. Pomalu se v ní začal pohybovat. Ruku přesunul pod její pevný zadek a druhou ruku si položil pod její lopatky. Sama začala zrychlovat. Jako by její tělo běželo závod, ale nevidělo cíl, do kterého běží. On se do něj ale řítil s vědomím, že každou chvíli v ní skončí jeho sémě a chtěl se tomu vyvarovat. Vynořil se z jejího sevření včas. Tušila proč. Ale její slastí rozbolavěné tělo se nebránilo.

Tu noc strávili propletení do sebe pod houněmi z těžké ovčí vlny. Bylo jim dobře. Oba ale věděli, že ten čas je jejich jen po dobu trvání cesty. Nespěchali proto příliš. Další a další večer se spolu milovali. Až poslední večer, kdy byly téměř na konci pohoří, to bylo jiné. Milovali se naléhavěji. Dlouho, pomalu. A když on chtěl vyklouznout opět z jejího klína, nedovolila mu to. Sevřela ho svými boky a narazila se na něj tak, že do ní vystříkal celé své nitro. Už se nedokázal zvednout. Ležel na jejích prsou a oddychoval. Nabíral dech. V tom tichu uslyšel několikero dusajících koní nesoucích jezdce. Jejich oheň museli už vidět a jeli tedy k nim.

Byli to jezdci v bílých pláštích, jaký nosil i on, ale nepoznával je. Zato oni ho ano. Seskočili z koně a zahřímali, že vzhledem ke královskému výnosu se i on musí dostavit před krále, kde bude souzen jako vyznavač Ďábla a teď i za zprznění dcery šlechtice. Tasil svůj meč. Byl odhodlán bojovat a bránit jak svou svobodu, tak čest ženy, které se už nechtěl vzdát. Dva srazil svým mečem, ale třetí byl stále na nohou. Napřáhl se, aby ho svým mečem srazil, ale muž uhnul jeho seku, otočil kolem své osy a ze druhé strany vedl meč svůj tak, že muži hlavu jednou ranou sťal.

Dívka jako by dechu ztratila. Jen natáhla se po dýce, kterou ve svém plášti měla. Muž k ní vykročil a odvézt si ji chtěl. Možná o výkupné si říct a ponechat. Nečekala. Chopila se příležitosti a mstu svou vykonala. Ihned mrtvý pad. Pak rozběhla se za mužem, který za ni život dal. V pažích svírala jeho tělo. Hlavu jeho hladila její dlaň. Bolest ucítila nepopsanou. Srdce její prasklo jako vykotlaný dub, však v lůně zůstal jeho gram. Zlaté zrnko, které obalilo se jejím tělem. Rostlo v ní. Tiše. Pomalu. Zatímco ona s matkou v horách zůstávala ukrytá, bez rodného hradu a těl otce i muže svého, jež ve stráni byla pohřbená.

Nadešla noc, kdy porod se dívce nachýlil. Bolest rvala její tělo ve dví. Prosila všechny svaté, ale jen matka mohla sevřít její dlaň. Stála při ní. Když syn narodil se zdravý, dívka šťastná dítko v náruč přivinula a otočila zrak. V okně stál rytíř její. Hlavu v podpaží držíce, na okamžik zaváhal. Pak zmizel v černé noci za sebou a vracejíc se každý úplněk nechával jí zlaťák či dva na zápraží na přilepšenou.