Anna - 2 část

Několik dalších dní chodil Davies Anně číst. Byly dny, kdy se zdálo, že ho ani neslyší. A byly dny, kdy naopak na něm visela pohledem, který prosil, aby jí ještě chvíli četl. Každý verš, který jí četl, ho vracel za jeho láskou. Jako by jí četl naposledy. Na rozloučenou. S každým dnem jako by se vzpomínka na ni stávala průhlednější, prázdnější. . .

A pak přišlo to ráno. Davies seděl už ve své pracovně, když na něj zaklepal Aldridge.

"Anně se dnes přitížilo a prodělala silný záchvat hysterie."

Davies se zvedl a následoval Aldridge na uzavřené oddělení. Téměř běžel a toužil donutit běžet i svého staršího kolegu. Staroch se snažil do Anny po lžičkách dostat opiový čaj. Její sevřené rty byly však nekompromisní. Odmítala vše. Na sobě ochranný kabátek, který ji znehybňoval. Byl tohle snad důvod jejího vzdoru?

Její pleť byla téměř průhledná. Vnímal barvu krve protékající v krevním řečišti pod kůží. Po dlouhé době pocítil strach. Bál se o Annu. Aldridge se s ní snažil komunikovat, ale ona jen vztekle vrčela a prskala.

"Necháme ji být. Nemá to teď žádný smysl." pronesl Aldridge. Staroch kývl, ještě jednou zkusil Anně dát čaj, ale ta na něj jen vztekle zasyčela. Zvedl se tedy a následoval doktora Aldridge. Davies jí věnoval ještě krátký ohled. Viděl, že její oči nepatrně změkly ve své neúprosnosti. Nakonec ale vyšel z cely i on. Staroch za ním zavřel těžké dveře a Anna zůstala sama v potemnělé cele. Když vycházeli z uzavřeného oddělení, tak se za nimi ozval strašný řev. Teskný, bolestný. Rvoucí lidskost v nich na malé kousíčky pochyb.

Od té chvíle neměl celý den stání. Odpoledne Davies sešel na uzavřené oddělení. Nedokázal ji tam v takovém stavu nechat samotnou. Odemknul celu a vešel dovnitř. Ležela tam zkroucená. Vyčerpaná. Chraptící. . . Davies si k ní kleknul a začal ji sundávat ochranný kabátek. Oční víčka jejich mhouřících očí se nadzvedla. Dívala se na něj se zájmem.

"Přišel jste mi číst?" zeptala se ho téměř neslyšně.

"Přišel jsem se o Vás postarat Anno." pronesl Davies odhodlaně.

Když ji odstrojil kabátek, natahovala a mnula si ruce. Měla je zatuhnuté tak, že v nich už téměř neměla cit.

"Děkuji Vám doktore."

Davies se na ni díval. Přišlo mu, že vůči ní nedokázal mít profesní otupělost či odstup. Ztrácel obezřetnost. Měl pocit, jako by vedle něj na zemi seděla krásná, zdravá, mladá dívka. Zapomínal, že je to vražedkyně. A i když si to připomínal, jako by jeho mysl odmítala těm slovům věřit.

Pomohl jí na nohy. Připomínala mu ptáče, co vypadlo z hnízda a ještě neumělo lítat. Jak je to jen možné, že na něj tak působila?

"Nemáte hlad nebo žízeň?" zeptal se Anny. Jen zavrtěla odmítavě hlavou.

"Chcete se mě dotknout doktore?" pronesla chraptivým hlasem.

Davies se na ni překvapeně podíval. "Jste má pacientka. Bylo by to zneužití mé kompetence."

"Věcně vzato je můj lékař doktor Aldridge." odpověděla mu. V jejím hlase byl náznak jisté vyzývavosti.

Davies se otočil, aniž by jí pohlédl do tváře. "Nezlobte se, dnes Vám číst nebudu." a spěšně odkráčel ven. Zabouchl dveře, zamknul a zamířil do své pracovny. Po ní chodil jak lapené zvíře. Sem a tam. "Chcete se mě dotknout doktore?" pořád znělo v jeho uších. Chtěl. V tu chvíli, kdy to řekla, hořely jeho prsty touhou sevřít její hrdlo. Stisknout její hebké ňadro. Toužil ji mít. A touha se jí dotýkat ho provázela jako pach spáleniny. Bylo to k zbláznění.

"Hoří! Hoří!" uslyšel slova jednoho ze zřízenců v přízemí. Vyběhl na chodbu. Kouř se linul z uzavřeného oddělení. Anna. Jako by mu cosi došlo. Prohmátl kapsu. Sirky byly pryč. A v cele nechal . . . knihu, kterou jí četl. Dante. Jeho Božská komedie. A Peklo teď hořelo v útrobách ústavu. Seběhl dolů, aby zjistil, co se děje. 

Vnímal, jak zřízenci vyhání pacienty na uzavřený vnitřní dvůr ústavu, zatímco několik jiných sbíhalo dolů, aby se vypořádalo s požárem. Naštěstí, ale hořela jen kniha a trocha slámy, kterou Anna měla ve své cele na podlaze. Pár kyblíků s vodou problém vyřešilo. Jen kouř se ještě držel uvnitř cely. Staroch se podivoval jak se to stalo a proč měla Anna sundaný kabátek. Ale Davies jen mávl na něj rukou a on se už neptal.

Odvedli ji o patro výš. Do cely, kde byla postel, stolek a židle. Malé okno umožňovalo výhled ven. Anna si k němu sedla a dívala se jím ven na strom, který stál na vnitřním dvoře ústavu. Byly to už roky, co neviděla víc, než zdi ve své cele. Ten pohled ji uklidňoval. Prohlížela si každou větvičku, list. Každou rýhu v kůře kmenu.

Za hodinu byl problém vyřešený. Všichni svěřenci už byli ve svých celách. Jen Anna ne.

"Dnes a zítra budete ještě zde. Tak si ten výhled užijte. Staroch vymaluje Vaši celu, po tom požáru byla plná sazí. Jak výmalba zaschne, vrátíte se dolů. Pronesl Aldridge. Anna ho nevnímala. Nechtěla si kazit tu chvilku času tady nahoře.

Davies se na ni přišel večer ještě podívat. Chtěl už jít domů, ale nedalo mu to. Chtěl vědět, že je v pořádku. Anna seděla na židli u okna. Venku už byla tma. Bylo to poprvé, kdy začala mluvit hned jak vešel.

"Podívejte doktore. Jsou vidět hvězdy."

Davies se postavil k ní a skutečně. Pár jich vidět bylo. Anna se tvářila jako dítě. Nadšená. Byla tak živá a přesto klidná, jak ji ještě nezažil. Aniž by si to uvědomil, položil svou ruku na její rameno. Přes látku šatů mu do dlaně vzlínalo její teplo. Prsty promnul ten záhyb její šíje. Ona tiše zavrněla. V tu chvíli si uvědomil co dělá. Pálil ho ten náhodný dotek a přesto se chtěl pálit dál.

Prsty zabořil do jejích vlasů. Zatáhl a její hlava se kousek zaklonila. Uviděl nastavené bělostné hrdlo, růžové rty a oči, které připomínaly rašeliniště. Tak temné, pohlcující a utápějící každého, kdo do nich vstoupí.

Neudržel se. Vtahovaly ho do její duše. Klekl si k ní. Chytil její kolena a roztáhl je od sebe. Nasunul se mezi její stehna. Chvíli nehybně klečel a díval se na ni. Váhal. Na okamžik. Pak ale svou ruku opět zanořil do vlasů a přitáhl si její tvář na svou. Dotkl se jí rty. Horké. Suché. . . Její zuby kously do jeho spodního rtu. Jako by se bránila. Odtáhl se. Nevěděl, jestli to má vnímat jako odmítnutí. Ona se ale začala svlékat ze šatů. Knoflíček po knoflíčku povolovala svršek, až se mu opět naskytl ten pohled. Jejích bradavek rýsujících se pod látkou spodních šatů.

Anna mezitím spustila ramínka spodničky a ta sklouzla na její boky. Tmavé, výrazné, velké dvorce ozdobené ztvrdlými hroty bradavek. Přitiskl se na ně. Jeho zuby se do nich zakously. Toužil ji mít. Jeho touha hraničila s potřebou ji vlastnit. Doslova. Vzal ji do náruče a položil na postel u zdi. Vyhrnul spodničku tak, že utvářela jakýsi zmuchlaný pruh kolem jejího podbřišku. Rozepnul si poklopec.

"Anno zastav mě, protože já už to nedokážu. Toužím tolik po tobě, že se snad zblázním."

Anna ho ale nezastavila. Rozevřela svá stehna a pozvala ho do svého klína. Nečekal. Mužná síla v něm se bouřila vždy, když jí byl na blízku. Vnikl do ní. Neovládal se. Jeho ruka svírala její hrdlo, zatímco on do ní stříkal své sémě. Znovu a znovu. Svítalo, když spočinul na jejích nahých prsou. Chvíli jen oddechoval. Pak se zvedl. Oblékl se a odešel. Selhal jako lékař.

Zamířil rovnou do své pracovny a celé dopoledne se věnoval pacientům, které v ústavu měl na starost. Krátce po obědě vyšel na chodbu. Teprve tehdy si všiml jakéhosi hluku na schodišti. Sešel k němu. Jeden ze zřízenců ho zastavil. Nechápal proč. Pak uviděl starocha. Klečel a držel v klíně čísi hlavu. Chvíli mu trvalo, než pochopil. Byla to Anna.

Když ji převáděli na uzavřené oddělení, tak se vytrhla zřízenci a přeskočila zábradlí. Pak už stačilo jen skočit. Studené, kamenné schody už zařídily zbytek.

"Vysvobodila se." pronesl staroch, když ji pokládali na nosítka, aby ji odnesli do márnice.

Davies sledoval bílou plachtu, kterou přikryli její tělo. To tělo, které ho ještě před chvílí tak hřálo a utěšovalo v jeho samotě.

Selhal jako člověk.