Anna - 1.část

Procházeli potemnělou chodbou ústavu. Dva muži. Staršímu z vesty pod bílým pláštěm vykukoval cvikr a hodinky na řetízku. Mladší měl ještě sako a na nose už moderní brýle s bočnicemi.

"A toto, pane kolego, je uzavřené oddělení. Tady jsou ti, kteří se už nepodívají nikdy za zdi našeho ústavu. Obzvláště složité a těžké případy."

Procházeli pomalým krokem dlouhou chodbou bez oken. V polovině byla přehrazena těžkými mřížemi se zámkem. Starší z mužů vytáhl s kapsy kalhot svazek klíčů. Jedním z nich otevřel zámek. Cvaklo v něm, zavrzaly panty. Po jejich levé ruce byly patery dveře.

Za prvními byl muž s podivnou konstrukcí na hlavě.

"Kanibal. Jeho oběti byly prostitutky. Nenáviděl je a věřil, že prospěje světu, když je sní."

Za druhými dveřmi byl muž schoulený v rohu cely. Drobný, šedivý mužík.

"Vykradač hrobů. Věří, že ho o úplňku chtějí rozsápat mrtví, které posmrtně okradl. Že vstávají z hrobů a hledají ho. A když ho kdysi jeden mladý muž oslovil o úplňkové noci s prosbou o pomoc, tak se po něm ohnal zapálenou loučí. Mladík to bohužel nepřežil."

Třetí cela byla prázdná a zřízenec stěnu akorát líčil vápnem.

"Tady byla jedna uspávačka. Kdysi dávno lákala chlapy k sobě a tam jim dávala uspávadlo do pití. Obvykle to je na žalář. Jenže tahle to nedělala, aby je okradla. Ale protože v nich viděla ďábly přicházející z pekla. A tak je dle jejích slov posílala zpět. Rovný tucet jich byl. Umřela minulý týden na souchotě.

Čtvrté dveře byly prázdné.

"Ty dostanou své jméno brzy. Hádám, že do týdne, jak skončí soud s tím mladíkem, co utopil svou snoubenku. Slyšel jste o tom případu?"

"Myslíte toho, jak tvrdí, že když se na něj dívka dívala, tak viděl skrze její oči jak hoří její duše a jak jí hřích spaluje její tělo a protože ji miloval, tak se snažil tento oheň hříchu uhasit?"

"Ano ano. Byl jsem v jeho věci u soudu jako znalec z oboru. Ten případ otřásl i mnou milý pane kolego."

Páté dveře byly jiné. Obyčejné panty nahradily robustní, těžké. Celé dveře byly okovány kusy železa.

"Tady si dejte velký pozor pane kolego. Toto je velmi těžký případ." a otevřel malé okénko ve dveřích.

Cela postrádala veškeré vybavení. Na holé podlaze ležela dívka v ušmudlaných šatech. Zřejmě kdysi honosných.

"Trpí velmi silnými záchvaty hysterie, ve kterých je schopná prokousnout hrdlo druhého člověka. Připravila o život tři mladíky, než se ji podařilo zastavit. Mánie střídaná záchvaty vzteku a pak absolutní, dlouho trvající netečnost, provázená mutismem a strnulostí v obličeji."

Mladý muž nahlédl do okénka a uviděl mladou ženu. Bledá kůže se téměř vpíjela do zdi za ní. Havraní vlasy dávaly rám její kráse. Jemné rysy ve tváři nesly dva černé diamanty, které se upíraly jeho směrem. Dotýkala se ho. Cítil ty doteky na svém těle. Pod košilí. Snad i . . . pod kalhotami. Odtáhl se od okénka.

"Ten její pohled, že?" pronesl vážným, až ustaraným tónem starší muž." Mladší neodpovídal.

"Dívá se tak na všechny mladé muže. Proto sem nikdo nechce chodit ze zřízenců. Jen staroch. Je to veterán z války. Přišel o oko a na druhé taky moc nevidí. Je taky jediný, s kým ona mluví. Asi že jí připomíná otce hádám. Ale je to čistá spekulace. S žádným z lékařů nemluví. Zkoušeli jsme i kněze, ale to bylo poněkud . . . docílili jsme zkrátka opaku, než v co jsme doufali. S církví si zkrátka nerozumí. Otec Benedikt chtěl provést exorcismus, protože měl podezření na posednutí Ďáblem. Ale jistě chápete, pane kolego, že my jsme ústav pracující na základě vědeckých poznatků a takovéto postupy mně osobně přijdou jaksi . . . zastaralé a naprosto nefunkční. U této pacientky bych dokonce řekl, že byl exorcismus přitěžujícím faktorem jejímu již tak komplikovanému zdravotnímu stavu. . . " pokračoval starší z mužů zatímco stoupali po širokém, dřevěném schodišti do horního patra, kde měl pracovnu. 

Vyprávěl ještě o nějakých poznatcích, když se snažil pacientku vyšetřit a nějaké své dedukce podle nových postupů Dr.Freuda. Znal jeho práci. Takže tušil na co jeho starší kolega naráží. Ale i když se snažil svou mysl zapříst do hypotéz o psychoanalýze, tak ho od soustředění stále odváděl její pohled. Ty dva černé kameny posazené do běloby smutku v její tváři. Svlékala ho. Ještě teď. Cítil neodbytné sexuální puzení ještě dlouho po návštěvě té zvláštní pacientky.

Starší kolega mu mezitím ukazoval kde bude mít svou pracovnu on. Byla to menší místnost vybavená knihovnou, stolem, židlí, párem křesel a lenoškou. Na stěně visel portrét nějaké dámy. Vše bylo lehce zaprášené a omšelé určitou letitostí. "Zítra to tady budete mít připravené." dodal starší muž. On si vydechl a posunul brýle na nose. Věřil ve vědu a pokrok. A doktor Aldridge byl považován za jednoho z mála opravdu zodpovědných průkopníků moderní psychiatrie. Byl rád, že měl pro něj místo a že mohl nastoupit prakticky hned.

"Tohle je Betty. Moje hospodyně. Vezme Vás do domku pro personál. Připravila Vám menší byt v podkroví. Nějaký čas nebyl využíván. Váš předchůdce do ústavu dojížděl. Není to nic nóbl, ale pro jednoho je velký až moc a pro mladou rodinu taky nějaký čas postačí."

"Neplánuji rodinu." dodal mladý doktor Davies.

Starší muž jen pokýval hlavou. "Chápu Vás. I já se takto rozhodl."

Zbytek dne utekl poměrně rychle. Davies si vybalil věci ze svého kufru. Zbylé věci mu přivezou později. Zatím si dovezl to nejnutnější. Náhradní oblek, pár košilí, spodní prádlo. . . A knihy. Pár odborných. A pak tu jednu. La Divina Commedia. Četl z ní své lásce. Od doby, co umřela, ji nedokázal otevřít. Ale přesto ji potřeboval mít u sebe. Připomínala mu ji. Nechtěl na ni zapomenout.

První dny v ústavu se seznamoval s pacienty a personálem. Doktor Aldridge ho trpělivě vedl a seznamoval s principy své práce. Cítil, že zde může být konečně prospěšný. Že toto je místo, kde nachází klid jeho temná duše. Kde dobro, které může vykonat, převažuje nad zlobou, kterou k sobě cítí.

Nadešel pátek.

"Dnes nás čeká uzavřené oddělení, pane kolego." pronesl ustaraně doktor Aldridge. Davies tušil, že za dnešní návštěvou bude nějaký důvod soudě dle výrazu ve tváři doktora Aldridge.

"Anna měla v noci silný záchvat hysterie a podařilo se jí poškodit se natolik, že je ohrožena na životě."

Davies už věděl kdo je Anna. Už totiž četl karty všech pacientů. Její oči nedokázal zapomenout.

Aldridge ji vyšetřil z hlediska životních funkcí a zdálo se vše v pořádku. Pouze její krk obtáčel obvaz. "Nehty si rozedrala kůži až na tepny. Stačilo málo a nežila by."

Daviesův pohled se upíral ale k celku, který viděl. Anna na sobě měla ochranný kabátek, který zatím viděl jen v jednom neblaze proslulém zařízení ve Francii. Fixoval horní končetiny k jejímu tělu. Ležela tam na podlaze. Omezená v pohybu a v očích vztek. Nemluvila. Bylo mu jí líto.

Pote se Aldridge těžkým krokem vyšoural ven z její cely. "Pojďte kolego. Anna má jeden ze svých horších dnů. Víc pro ni udělat nemůžeme."

Celý den mu ten výjev ležel v hlavě. V podvečer si vyžádal klíče od personálu a šel Annu zkontrolovat. Ochranný kabátek měla stále na sobě. Její pohled prozrazoval, že unikla ven z cely a nevnímá.

"Má v sobě opiový čaj." pronesl tiše staroch, který se došoural za ním. "Je to jediný, co jí můžu dát, abych ji pomohl od jejího utrpení doktore." a vešel do cely za Annou. Pohladil dívku po tváři. Její oči byly stále nepřítomné. Ale dýchala normálně. Staroch ji svlékl kabátek.

"Pomůžete mi? Nemusíte se bát. Teď Vám pár hodin neublíží." a ukázal na šaty položené v protějším koutě. Až teď mu došlo, že Anna byla pod kabátkem jen ve spodničce. Viděl, jak se pod látkou rýsují tmavé bradavky a všiml si dokonce černě prosvítajících chloupků v jejím klíně. Ohnul se pro šaty, aby je podal muži držícímu Annu, která nevládla svému tělu. Ten ji opatrně do nich oblékl. Anna tam ležela jako zlomený anděl. Davies pocítil náhlý nával lítosti a touhy nad její krásou a křehkostí. Nebyla šílenou vražedkyní. Viděl v ní zraněnou ženu. A toužil ji ochraňovat. Jeho oči se setkaly s jejím pohledem. Dívala se na něj. Nebyla nepřítomná. V očích ji jiskřilo. Probralo ho to.

"Pojďte rychle ven." pronesl spíš pro sebe, než pro starocha.

"Nebojte se doktore. Neublíží mi. Ani Vám. Nemá proč." a zapínal knoflíčky, které nahrazovaly šněrovačku na šatech ženy.

Daviese překvapovalo, jak je staroch klidný. On sám cítil opět to nutkavé erotické puzení. Doteky jejích rukou. Jako by se její prsty zarývaly do kůže v jeho břiše a podbřišku.

"Občas ji sem chodím číst." pronesl staroch. "Je to naše dohoda. Já ji budu číst a ona se bude chovat slušně jak se na dámu sluší."

Daviese to překvapilo.

"Vy se jí nebojíte?" pronesl k němu.

"Proč? Viděl jsem ve válce tolik smrti, že se jí dokážu podívat do očí. A jestli nadešel můj čas, tak ať."

Staroch pohladil Annu po tváři. Starostlivě jako otec hladí nemocnou dceru. Davies si všiml, že její oči změkly. Jako by ta černá ustoupila tmavě hnědé až jantarové barvě. Jen na okamžik. Vyzařovala z nich vděčnost ke starému muži.

Další den Davies šel se starochem za Annou znovu. Seděla opřená o stěnu cely, měla přes sebe přehozenou přikrývku a v rukách držela plechový hrnek s polívkou. Doktor stál ve dveřích, zatímco staroch jí převázal ránu na krku. Když si od ní bral hrnek, Davies se Anny zeptal, jaké má rada knihy. Neodpověděla.

"Já ji čtu co najdu v naší špitální knihovně. Posledně jsem ji četl deník z cest jednoho cestovatele, co byl v Indii a Bengálsku. Ale tu jsem si půjčil od doktora Aldridge. Z jeho pracovny." a zavřel za sebou dveře do cely. Davies jen zahlédl prázdný pohled očí, co byly spíš vyhaslé, než jiskřící životem.

"Jak snáší to opium?"

"Doktore snažím se jí ho nedávat moc často. Je to svinstvo. Zničí to člověku duši i tělo. Ale víte. . . s Annou je to těžké. Nic jiného ji neuklidní. A když se nepodaří ji uklidnit, tak je nebezpečná všem i sobě. Jen druhý den je vždy těžký. Je ještě otupělá, ale tělo chce další opium. Uvidíte odpoledne. To bude horší."

Davies se za Annou dostal až večer. Staroch ji akorát dával jídlo a snažil se ji donutit jíst, ale vrčela na něj jako vzteklý pes. Tak misku vzal a odnesl ven.

Davies seděl pak pozdě v noci v křesle v pracovně ústavu. Pročítal nějaké knihy a hledal způsob, jak by mohl pomoci Anně. Opravdu pomoci. Různá pojednání o takové diagnóze měla různá řešení. Lobotomie, trvalá izolace, medikace silnými opiáty. Nic s čím by se byl ochotný ztotožnit.

Z ústavu odcházel okolo druhé ráno. Zachmuřený. Doma spočinul jeho zrak na knize, která ležela na nočním stolu. La Divina Commedia. Vzal ji. Ano. Zkusí s ní navázat kontakt přes četbu.

Druhý den dopoledne vešel k Anně do cely. Byla ustrojená v čistých šatech a vlasy měla učesané do jednoduchého copu. Výraz v její tváři byl ale nepřítomný. Jen na okamžik pohlédla jeho směrem, ale jako by se dívala skrze něj. Staroch říkal, že má dnes jeden z těch lepších dnů. Doufal, že má pravdu.

Otevřel Danteho Božskou komedii a začal tiše, pomalu číst. Kniha byl v italštině. Ale jen v italštině zněla jako ukolébavka a zaříkadlo v jednom. Věděl, že ho poslouchá. A on četl dál. Po částech. Vždy jí přeložil to, co četl. Občas propnula prsty na rukách. A tak četl asi půl hodiny, možná celou.

". . . In questo fondo de la trista conca

discende mai alcun del primo grado,

che sol per pena ha la speranza cionca?"

Chvíli mlčel a pak přeložil i tato slova.

"a na toto dno smutné propasti sestoupí z první řady ten,

jehož jediným trestem je naděje."

Zaklapl knihu. Zvednul se a chtěl odejít. Když poprvé uslyšel Annin hlas.

"Děkuji Vám doktore."

V jejím hlase slyšel jakési pohnutí. Otočil se. Její oči visely na něm. Její pohled ho nesvlékal. Byl to pohled člověka, který spí s otevřenýma očima. Vyčerpaného. Přesto jejich výraz vyzařoval upřímný vděk. Davies kývl hlavou a nadzvedl koutky úst v náznaku úsměvu, který ale působil víc smutně, než vesele. A odešel.