Akce v lomu - část 15.

Elena došla do zasedačky. Prošla hlášení od Roba. Přestávalo se jí to líbit.

"Jak jsme na tom s přípravou vybavení?"

"Máme skoro vše, co potřebujeme. V laborce nám ještě chystají nějaké dýmovnice." řekl jí Richard s vážným výrazem ve tváři. 

"Fajn. Musíme odjet na místo co nejdřív a dostat prostor pod kontrolu. Zuzano máme možnost využít Kerbera?"

Celý tým se otočil na Elenu. Krom Zuzany. Věděla o co jde. Byla jediná. 

"Kerbera?" zeptal se Erik.

"Jde o geneticky upraveného psa. Živého. Byl to určitý utajovaný projekt spadající pod armádu ještě ve starém režimu. Potom se projekt zastavil, zůstalo něco vyšlechtěných zvířat, které převzal  . . . jeden náš přítel s dřívějška. A pod tajnou záštitou jisté organizace v projektu sice omezeně, ale pokračoval."

"Proč ho chceš na tuhle akci?" optal se Rob.

"Protože jsou vyšlechtění pro lov v prostorách jako jsou štoly, lomy . . . zkrátka v podzemí. Jedna z jejich výhod je, že jim jsou jako štěňatům odoperovány hlasivky. Neštěkají. Loví potichu. Dál mají změněnou genetiku ve smyslu zbarvení. Jsou tmavě  černo-modří a lehce žíhaní, takže nejsou vidět ve tmě běžným okem. Mají geneticky upravený čich, výrazněji citlivější. A jelikož jsou to psi s váhou 80 - 90 kilo a stisk jejich tlamy odpovídá přes 300 kilo, tak jsou velice efektivní tichou zbraní, která v sobě nemá žádný čip." 

Zuzana jen kývla hlavou a šla volat. Rob nevěřícně koukal. 

"Proč jsem o Kerberovi neslyšel dřív?"

"Protože nebylo třeba. A  . . . Kerber je plemeno. My budeme mít nejspíš Kazi, Libuši a Přemysla."

"Co to je za debilní jména?"

"Řekněme, že majitelka má ráda starou historii."

Za dvacet minut už přistával jejich jet na otřískaném portu u stejně otřískaného baráku v šedé zóně za periferií masy. Ze dveří vyšla blond holka v taktickém vybavení, s brokovnicí na zádech, s copem po zadek a mladší, než Rob. Hvízdla. Do pár vteřin jí vedle levé nohy šly tři obří temné přízraky molosovitého typu. 

"Nechte se od nich očuchat. Aby věděli, že jste ti hodní." a při těch slovech je potřela nějakou světle hnědou vodičkou a pak k nim pustila psy. Postupně obešli celý tým a pak se vrátili k noze bloncky. Tam si sedli a vzorně čekali na další povel. 

"Ta vodička jim usnadní orientaci v prostoru, až nastane akce. Nezaútočí na vás. Ale pamatujte si, že účinek téhle tinktury je asi 20 hodin. Poté už její aroma vyprchá a nezaručuju, že pak Vás poznají, takže se raději nepleťte pod jejich nohy a nechte je udělat svou práci. Jo . . . a já jsem Nikča." řekla s ledovým klidem bloncka jako by si právě objednávala jídlo k obědu. Nasedli k nim do jetu. Teď Rob začal chápat proč brala Elena tenhle konkrétní. Váha psů byla poznat. 

Když doletěli k lomu, rozdělili se na pozice. Richard se rychle prodral k místu, kde podle fotek z Januše, měly být posuvné dveře. Na stěnu napráskal řetěz malých rozbušek, které měly uvolnit systém, na kterém musely být dveře usazeny. Odkulil se bokem a ozvala série detonací. Výsledkem byla nepatrná škvíra v kamenné stěně. Tou dobou už se ze škvíry ozýval zvuk spuštěného alarmu. Richard do škvíry vhodil další nálož se zpožděnou detonací. Rozběhl se pryč. Všichni sledovali co se bude dít. Další, výrazně silnější detonace uvnitř, urvala jednu z konzolí a dveře se vyvalily z pojezdu. 

Tou dobou uvnitř už ale přes vzduchotechniku proudil kouř z plynové patrony, kterou hodila Zuzana povrchovým průduchem na vzduch. To byl čas na psy. Vběhli dovnitř. Byl slyšet jen ukrutný řev, jak jim čistili cestu. Za nimi šli sehraní Richard se Zuzanou. Za nimi Nikča, Elena, Erik. Vzadu Rob s Erikovým kolegou. V maskách a přes digitální brýle, které uměly proskenovat tepelnou stopu do optiky podobné noktovizoru, se postupně posouvali. 

První zraněný - urvaná ruka v předloktí. Svíjel se v bolestech. Elena si k němu klekla.

"Kde je Rasmusen? Spolupracuj a tahle včelka ti uleví od bolesti." 

Týpek chvíli řval. Nechápal co se stalo. Elena zopakovala co po něm chce.

"Tam vzadu. Je tam další chodba. Další dveře ven. Už mi pomozte sakra."

Elena vbodla jehlu injekčního pera do krku muže. Stlačila píst. Vytrhla pero a do ruky mu dala termální pytlík. 

"Natáhni si ho na ten pahýl a zatáhni za tenhle konec. Víc nedělej."

Týpek poslechl. Natáhl na pahýl bílý pytlík s rudým křížkem a modrou vločkou. Pak zatáhl za šňůrku. Pytlík se nafoukl, zaškrtil mu ruku a chemická reakce zmrazila obnažené maso. Byla to bolest, ale zastavilo to okamžitě krvácení.

Tou dobou už Elena rozdávala třetí pytlík. Psi sundali každého, kdo se hnul. Nikča běžela za nimi. Richard ji kryl. Jeden ze psů vběhl pod velká vrata, která se zavírala. Hrozný řev. Než vrata z druhé strany manuálně odjistili a otevřeli, byl pryč jeden ze dvou jetů. Na zemi pes fixoval tmavovlasou ženu okolo třiceti let. V brýlích. Morda naježené Kazi byla celá od krve. Stála, vrčela na ženu a výraz zabijáka říkal, že jí nedovolí odejít. Žena to pochopila včas a ani se nehnula. Vedle ní ležel muž s prokousnutou rukou, ze které stříkala krev.

"Jens stihl zmiznout." pronesl Richard na Elenu, když došla. Elena se podívala tázavě na ženu. Podle ohozu bylo poznat, že to nebude nějaká tuctová holka, co tady otvírá vstupní vrata čudlíkem na dálkovém ovládání. Cvaknutí, hluk vrzajícího kovu. Dorazil druhý tým. Uklízečky. Jak se jim říkalo na centrále. Komando, které postupně odvádělo do transportního jetu zadržené.

"Nemluví. Nemám tušení."

"Zeptáme se tedy těch, co budou ochotní mluvit, aby se vyhnuli sežrání od psů?" řekla sarkasticky Zuzana.

Muž vedle ženy začal nervózně tikat pohledem. Žena do něj kopla nohou, aby mlčel. Neměla to dělat. Skočila po ní stále ve střehu připravená Kazi. Její stisk začal trhat kůži pravého předloktí ženy. Zařvala bolestí, aby z ní sundali tu bestii, že nemají tušení s kým si zahrávají. To Elenu zaujalo. Žádná šlapka. Ani milenka. Někdo, kdo je zvyklý, že je po jejím. 

"Měkký stisk." řekla klidně Nikča. Pes přestal trhat tkáň, ale z mordy ruku nepustil. Elena s Robem obešli zadržené. Zuzana s Richardem prošli veškerou elektroniku uvnitř a pobrali vše, co by mohlo mít nějakou paměť. Erik prošel prostory se scenerem, který hledal další případné prostory. Našel tepelný únik, který znamenal proudění vzduchu. S kolegou odpálili menší nálož, aby se jim otevřel prostor menší haly celý utopený ve skále, plný serverů napojených na superpočítač. Kolem něj se pohybovalo několik robotů s dvojkovou AI. 

"Eleno máme problém." řekl Erik tiše do vysílačky. Během pár vteřin už se kolem něj shlukl zbytek týmu. 

"Tohle musí být jedno z nelegálních datových úložišť, ale proč jsou tady ty dvojkové AI? A proč nereagují na to, co se tady děje?"

"Mi povídej. Nechápu to." odpověděl Eleně Erik. 

"Hoď tam suchej kouř Richarde. Nevíme, jestli tam není další sál a případně další rizikové případné cíle."

Richard hodil speciální dýmovnici vyvinutou pro použití v prostoru plného citlivé elektroniky. Pak už to byl frmol. Každý si vzal svoji "dvojku" na vypojení. Během dvou minut je sundali všechny. Jako by jim ani nevadilo, že budou vypnuté. Prostor projeli skenem. Další proud vzduchu přes termo sken neobjevili. Žádní lidé. "Dvojky" transportovali na centrálu v dalším jetu, kterým přiletěl tým datařů. Ti s údivem obcházeli obří skříně počítače. Elena tam nechala Roba s Erikovým kolegou, aby dohlédli na průběh vytěžení důkazů z disků super počítače. 

"Potřebujeme znát data, která neprotíkají servery, ale data která tečou jen dovnitř a jen ven. Zbytek si vytěžíte po ukončení vyšetřování našeho případu." Dala Elena jasně najevo co je prioritou. Bylo jí jasné, že těžit průtok je taky důležité, nikdo neví jestli servery nemají sebedestrukční pojistku v případě, že se k nim dostane někdo nepovolaný. Stejně jako bylo jasné, že to, co na nich bude uloženo, bude vesměs odkladiště nelegálního odpadu a černou dírou pro nelegální transakce. Ale potřebovali dostat toho, kdo to tady postavil. 

Odepla si vestu. Bylo jí v tom horko. Prostor měl sofistikovaný chladící systém, kdy síť kanálů vedla chladicí liquid v podlaze a do chladicích bloků mezi skříněmi, ale vzduch sám o sobě byl těžký a nepříjemný. Nešlo o nějakého malého hackera, co si to tady vybudoval. Celý sál byl do detailu promyšlený a využití prostoru bylo maximalizováno i za cenu velmi drahých technologií. 

"Robe pohlídej aby se dělalo rychle. Jedeme zahájit výslechy. Jak bude izolovaný počítač, tak si nahoď komunikátor. Nic jiného nepoužívej. Nevíme co vše tady je. Kdyby bylo zle, odjisti egg."

Egg byla nouzová satelitní vysílačka. Elena si načetla digitální podpis té, co dávala do ruky Robovi. Ten jen kývl. Zbytek týmu vyšel ven. Nikča měla už svůj jet zaparkovaný opodál. Psi leželi spokojení u vstupu. 

"Díky kotě. Převod za zásah chceš stejný, jako posledně?" 

"Tohle byla zábava. Dlouho tak dobře nepotrénovali. Jojo, jako posledně. Mějte se." mávla na ně rukou, pak druhý pohyb rukou, psi se zvedli a vedle její levé nohy se vzdalovali k jetu.

"To bychom měli. Jedu na centrálu. Jak si chcete rozdělit výslech?"

Po krátkém brífu nasedli do jetu i oni. Směr centrála REXu. Erik seděl. Nic neříkal. Sledoval Elenu, která měla ještě několik vlhkých fleků od krve na kombinéze. Viděl, jak její rysy v obličeji ztvrdly. Byla soustředěná na výslech ženy, který ji čekal. Znal už tento její výraz. Mívala ho vždy, když přesunula veškerou svou koncentraci na to, co je před ní. Bylo jedno, jestli to byla bojová akce nebo jestli se chystala vyždímat něčí mozek. Věděl, že je odhodlaná vyhrát a dostat maximum informací. A taky si dobře pamatoval jak po takové akci její tělo potřebovala reset základního nastavení. V jejím případě to znamenalo živočišný sex a jídlo. 

Vybavoval si, jak se jednou vrátili z ledoborce a na štábu jim řekli, že je potřeba jet na předsunutou pozorovací stanici, kde je poškození techniky. Technici se postarají o opravu a oni musí zastřešit jejich bezpečí, jelikož se nejspíš jedná o mechanické poškození člověkem. Jasně že to bylo mechanické poškození. Partička idiotů si myslela, že je vyláká, udělá přepadení a pak je oberou o techniku, co by mohli prodat na černém trhu. Jenže tahle partička idiotů byla po zuby ozbrojená a byla v trojnásobné přesile. 

Elena s Erikem měli půl hodiny dobře co dělat, než se jim povedlo dostat situaci pod kontrolu. Adrenalin ale zapůsobil jako nakopávač její nadrženosti. Za další půl hodiny ho svlékala z kombinézy u ní ve skyhousu. Stál a než se na cokoliv zmohl, klečela mezi jeho nohama a pusou stavěla jeho penis do pozoru. Nedalo jí to ani moc práce. Lehl si na zem a ona si na něj dřepla. Zajel do ní celou délkou. Pohupovala se v kyčlích. Cítila, jak těsně ho v sobě obepíná. Potřebovala se udělat. Zrychlovala. Její hlasitost se zvyšovala. A její rozkoš tekla po jeho penisu dolů, přes jeho koule a na jeho stehna. Erikovy slabiny si ještě teď pamatovaly ten pocit, kdy se do ní udělal. Měl pocit, že do ní pumpuje svoje sperma jako by měl poté umřít. 

Otírala se svou tváří o tu jeho. Měla zavřené oči. Cítil její horké rty na svém krku. Zase viděl, jak si na prsty nabírá jeho sperma vytékající z ní ven a jazykem ho ochutnává. Cítil tu vůni mrdu. 

" . . .pak pošleš na Vaši centrálu, ano Eriku?" uslyšel odněkud z dálky svoje jméno, což ho vrátilo na zem.

"Vnímáš mě?" zeptala se ho Elena.

"Promiň - mikrospánek. Co pošlu na centrálu?"